I.

Jeden z významných důvodů, který vedl Nett k vyhlášení programu Aktivity, je současná převaha kontraktového myšlení – i tam, kde se zjevně o kontrakty nejedná, je skutečnost vykládána jako „pseudokontraktová“, tak je tomu např. u sociálních služeb a ve velké části jednání ve veřejném prostoru. Tím se zabývá projekt Veřejné jednání – obecný prospěch. Také tam je jednou z podstatných věcí odkrýt (pseudo)-kontraktovost jako chybný axiom. Ještě více je to vidět na tématu tohoto projektu. Při výchově, při vytváření přátelství a dalších vztahů zjevně nejde o kontrakt, i když je to tak ve velké části psychologických a sociologických teorií vykládáno. I zde je tedy dobré se před vlastní tematizací slibu alespoň na krok zastavit u otázky, kde se toto „kontraktové“ myšlení vzalo, s čím souvisí.

Naším cílem není procházet dějiny filosofie, ale odkrýt podstatné souvislosti. S nástupem osvícenských myslitelů (Hobbes, Locke, Rousseau a další) byla v přemýšlení o společnosti formulována teze, že společnost vzniká smlouvou. To vychází z předpokladu, že člověk je izolovaný jedinec a jeho jediným klíčem k druhým je buď přirozený „boj po život“, a nebo historicky zformované ustavování vztahů, ty jsou věcí  cíleného vytváření statu quo, který nahrazuje původní „boj každého s každým“. Tito myslitelé postřehli, že pokud se rozpadne hierarchická struktura společnosti, jednají dost často lidé nevyzpytatelně, pokud si každý hájí jen svůj zájem, pak je vůči druhém ještě horší, než by se dalo na první pohled čekat. Výsledek, který z tohoto pozorování odvodili, je však typický omyl, který vychází z některého typu destrukčních analýz - pokud například spálím při materiálové analýze živou tkáň, nemohu se nic dozvědět o povaze života, ale jen o látkovém složení dané hmoty. Pokud pozoruji společnost, zbavenou její organizační a vztahové struktury, mohu se poučit o tom, jak významné tyto struktury jsou. Nic víc.

Kontraktové myšlení však bylo od sedmnáctého století stále více používáno – nikoli snad proto, že by někdo tento „model vzniku společnosti smlouvou“ bral příliš vážně, ale proto, že umožňovalo nakládat se společenskými strukturami jako s náhodnými – nanejvýš v nějaké konkrétní konstelaci vzniklými, a osvícenské myšlení si mohlo dát za cíl nově (a někdy zcela nově) restrukturalizovat společenské (a mocenské) vztahy zcela jinak, podle svého rozumu. Dnes za sebou máme několik extrémně vyhrocených pokusů zorganizovat společnost podle nějakých rozumem vytvořených schémat (komunistickou a nacistickou snad nelze jako hrůzné případy zapomenout) a žijeme v dalším z nich – ve společnosti, která do absurdity vyhrotila pojetí člověka jako ničím nevázaného individua. A právě v tomto kontextu se ptáme, co je to slib, jak mu rozumět a jak ho interpretovat v prostředí, které „vážně“ bere jen to, co je vynutitelným závazkem.

II.

Samozřejmě předpokládáme, že společnost vždy závisí na funkcích několika vrstev společenské infrastruktury, z nichž některé jsou čistě hierarchické (mocenské a bezpečnostní složky státu), jiné decentralizované a vnitřně demokratické (samospráva) atd. To teď není téma, kterým bychom se měli zabývat. Podstatné je, jak chápeme postavení člověka, jeho formace a jednání. Protože člověk se musí nejprve narodit, být vychován a formován, musí postupně převzít řadu schopností se o sebe postarat, a tedy také převzít postupně odpovědnost za své jednání. Teprve dospělý člověk je schopný porozumět kontraktu v pravém slova smyslu, a přitom je zřejmé, že kontrakt zdaleka není tím nejdůležitějším aktem, ke kterému může dozrát.  V tomto procesu se dítě-člověk především učí vztahovat k budoucímu, chápat odpovědnost jako to, co souvisí s budoucností, učí se rozumět tomu, že současné jednání není vedeno jen ve variantě „aktuálně příjemné – aktuálně nepříjemné“, ale jeho úběžník je v tom, co je cílem jednání. Učí se, že cíl je předmětem snahy, aktuálně ho k dispozici nemáme. Je přitom podstatné, abychom neupadli do druhého extrému, je třeba, aby si člověk uchoval hravost, tedy schopnost takového jednání, které nějaký jednoznačný úběžník v budoucnosti nemá, je projevem radosti z autenticity, která má společenskou povahu. Pokusy redukovat hraní-si na edukativní proces jsou politování hodné.

Slib je v tomto „osvojení si světa“ jeden z elementárních způsobů, jak se vztahujeme ke světu a druhým. Řekneme-li druhému „přijdu zítra v pět“, není to kontrakt, ale je to jakýsi „proto-slib“, protože ho seznamuji se svým záměrem a to tak, že on ho může „brát vážně“, může na jeho základě rozhodovat o svém jednání, tj. zvažovat, že „přijde také“, nebo jinak „že přijde dřív“ atd. – protože obsah tohoto proto-slibu je vždy komplexní a vychází ze znalosti kontextu. Je přitom jasné, že někdy se člověk dostane do situace, ve které zasáhne „vyšší moc“, např. rodiče, jindy „zapomene“ atd. Ale vzbudil očekávání a  nesplní-li to, co řekl, je vnímán jako ten, kdo je mluvka, kdo není spolehlivý, kdo „si nevidí do huby“, klesá míra jeho společenského respektu. Společenská hodnotová škála je jednoznačná v tom, že si cení integrity člověka, toho, když „platí“, co jsem řekl, když je možné „vzít mé slovo vážně“.

V tomto smyslu se ještě nejedná o čistý slib, ale právě v tomto kontextu je třeba vnímat pozadí, do kterého se slib jako formalizovaný krok může „zrodit“.

III.

Slib, který překračuje tuto základní rovinu slova, které platí, obsahuje jeden významný prvek – je vytržen z běžného obcování s druhými, z běžné řeči o budoucím. Slibující dává ve slibu najevo, že daný obsah slibu vědomě garantuje. Ne jen že řekne „přijdu v pět“, což znamená „přijdu v pět, jestli se nic podstatného nezmění“. Pronese-li totéž jako slib, pak je jasné, že se zasadí celou svou silou o to, že tento záměr naplní, dává na vědomí, že to garantuje celou silou své integrity. I tak je možné, že mu v tom vyšší moc zabrání, ale pokud dá slib, je to důvod, aby zvažoval, zda uposlechne zákazu svých rodičů, je tu vytvořena vazba, která zasahuje do silových,  formativních vztahů a vazeb. Takový slib výrazně přesunuje těžiště ze situace, ve které byl dán, do situace, kdy má být naplněn. Nevíme, co se stane a jak bude vypadat pátá hodina odpoledne, kdy „máme přijít“, a jen těžko si dovedeme představit, jaké při tom můžeme překonávat překážky. Slib, již v této pouze aktuálně vyřčené podobě, tak má významně formativní smysl, identita člověka se z těžiště v aktualitě přesunuje do ukotvení přesahujícího okamžik, v jistém smyslu nadčasového. Vím, že mě někdo „může vzít za slovo“, a pokud slib nesplním, bude to vnímáno jako selhání, a selhání v tomto smyslu znamená, že nejsem schopen podržet svoji integritu v čase, že jsem jako chameleon, který je chvíli takový a chvíli jiný, „chvíli jsem hrdina, a když na to přijde, tak posera“.

V tomto bodě je také třeba odlišit slib od přísahy – resp. právě zde často dochází k zmatení pojmů. Jedná se to nikoli o vztah k budoucímu, ale o vztah k minulému a to třeba i v budoucnosti. „Dospělý“ svět vychází z odpovědnosti za minulé – minulé „nemizí“, dítě se učí, že ho druzí vracejí k tomu, co bylo, učí se, že nepříjemné věci nezmizí, když je člověk zapře atd.  Čas od času se tedy setkává s otázkou „jak to bylo?“ Buď mluví pravdu, nebo se vykrucuje a snaží o polopravdu, nebo lže. V žádném případě to však takto zpětně nemá co do činění se slibem. Pokud někdo řekne „opravdu“, „na mou čest“, dovolává se své integrity, ale není to slib. Pro tento typ aktu se používá slovo přísaha – a to je zachováno v podobě svědecké přísahy i v rámci  procesních pravidel soudů. Slibovat se dá jen do budoucnosti, přísahat se dá také na pravdivost nějakého výroku, tvrzení, věty apod., která se vztahuje k minulému. Samozřejmě že přísaha se může podobat slibu tím, že se vztahuje k budoucímu jednání (např. vojenská přísaha apod.) – ale to má poněkud posunutý smysl. Přísaha má smysl právě jako právní akt, který může být zpětně brán jako podklad pro příslušnou právní kvalifikaci jednání, pokud bude porušen. Přísaha ze své podstaty je tedy vázána na právo zcela jinak než slib. Jen náznakem – slib  má blíž k právu ve své povaze občanskému, přísaha má blíž k právu správnímu (jako místopřísežné prohlášení), případně trestnímu  atd.

IV.

Jedním z hlavních témat tohoto projektu je skautský slib – tedy slib, který je formalizovaný, je zároveň individuálním aktem – dáním slova tak, jak jsme ho popisovali v předchozím odstavci, zároveň však společenským aktem, aktem slavnostním, tedy vyvázaným z profánní každodennosti. Člověk může dát podobný „formativní“ slib i sám sobě, např. se rozhodnout, že to či ono nebudu dělat (nebo naopak, vždy budu dělat) a jde-li o silnou osobnost, nezasune se takový „vnitřní slib“ do historie, nepřekryjí ho jiné, další kroky, ve kterých se člověk zabydluje ve světě, formuje ve vztazích, rozhoduje mezi nabízenými cestami a možnostmi.

Skautský slib je typickým příkladem společensky významného aktu, který vychází ze sofistikovaného a vícevrstevného textu, je garantován širší komunitou, která obsah slibu bere vážně, a je jistým potvrzením přijetí do této společnosti zvýrazzněním slavnostní podoby skládání slibu. I když se význam obřadu v samotném aktu složení slibu nedá jakkoli snižovat, je významné, že nemá povahu rituálního zasvěcení, jeho základem je racionální výklad obsahu slibu.

Můžeme se setkat s námitkou, že takový slib nemůže člověk ve svém ještě dětském věku chápat v jeho komplexnosti, že textu slibu a významu jeho jednotlivých částí může rozumět jen povrchně a že tedy (neznaje rozsah a dopad toho, co říká) nemůže být slibem vázán. To je samozřejmě pravda a mnoho z těch, kdo skautský slib složili, si na to za pár let ani nevzpomenou. Slib takto složený je ale příležitostí, je krokem, který vytváří další podmínky pro formaci – jak ve vztahu k budoucímu, ve vztahu k druhým a také v porozumění sobě a svojí integritě jako odpovědné osoby. Velmi často se zvýrazňuje přímá formace – jako kdyby slib ležel před námi tak, že v každé chvíli porovnávám svůj reálný život s maximou textu slibu. Tak tomu zpravidla není. Ale v situacích, které jsou kritické, které jsou důležité pro moje další směřování – v těch si mohu uvědomit, co jsem sliboval, a na zcela nové rovině a ve  zcela nových souvislostech si mohu znovu promyslet obsah slibu, jak mu v tu chvíli rozumím. Na rozdíl od „vnitřního slibu“, který jsem si formuloval v nějakém konkrétním porozumění světa, je skautský slib od počátku obsahově „plný“, je možné odkrývat jeho další vrstvy. Přitom podstatným vodítkem je, že tento slib vždy brali vážně i ti, kdo pro mne byli „dospělí“, kdo byli „osobnosti“ a tedy zcela jistě všemi těmito vrstvami již prošli. Slib tohoto typu tak může mít velký význam v období, kdy je mladý člověk konfrontován s obecně pokleslou morálkou, s tím, že lidé běžně „nedrží své slovo“, může být významný v situaci deziluze z toho, že by vnitřní integrita člověka byla něčím na první pohled přínosným a samozřejmým.

V.

Než se znovu vrátíme k hlavnímu tématu programu Aktivity a projektu Význam slibu, musíme alespoň okrajově probrat ještě jeden typ slibů, takové sliby, které mají právní závaznost. Závaznost, která sice není primárně právně vynutitelná, která však, v případě porušení, vede k právním důsledkům. Jde o slib který je podstatou uzavření manželství, a sliby, které dávají osoby, které vstupují do církevních řádů.

V současné sekularizované podobě je manželství chápáno jako pseudokontrakt, ale doposud trvá jeho forma, ve které je uzavíráno vzájemným slibem. Manželskou smlouvu je sice možné uzavřít také, ale ta se svým obsahem nevztahuje na manželství samé, jen upravuje některé náležitosti – majetek, výchova dětí atd. Institut manželství je sice upraven v rámci občanského práva, ale jen proto, že je třeba zkoumat oprávněnost osob do manželství vstoupit a garantovat některé právní aspekty manželství, protože manželství je institut, se kterým v mnoha ohledech občanské právo (a právo vůbec) počítá. Manželství vzniká vzájemným slibem a je tak skvělým příkladem toho, že se zakládá na provázání integrity dvou osob, které se „berou za slovo“.

V rámci církevního práva je ukotven kromě manželského práva také jiný institut, a to časné a věčné sliby. Zde je ale situace jiná, neboť je zde předpokládáno, že daná osoba si uvědomuje, že svoji integritu, skrze kterou garantuje daný slib, si chce uchovat neporušenou před Bohem – vstupuje sem ještě další ohled . Případné selhání v tomto smyslu pak má jiné dopady, tím se v tomto kontextu ale nebudeme zabývat.

VI.

Považujeme za podstatné se dnes zabývat významem slibu, a to zejména v jeho elementární podobě (dát slovo) a v podobě, která je spojena s komplexní formací člověka jako odpovědné osoby, morální, vědomé si toho, co vyplývá z vlastní mravní integrity. Můžeme sledovat nepopiratelné společenské trendy oslabování odpovědnosti, zvyšování tlaku na to, aby se lidé rozhodovali pod tlakem aktuální situace atd. Ve výchově je zjevný trend opouštění formace s tím, že dítě má „vyrůst samo“, oslabuje se vliv autority jako formativního vzoru atd. Není zde třeba analyzovat příčiny tohoto stavu, zajímá nás, jak můžeme my sami reagovat a co je v současné době aktuální.

Mimo jiné je třeba klást důraz na to, že slib je jedním z podstatných formativních aktů – a to zejména při výchově, ale i v jednání s druhými. Stále častěji se setkáváme s tím, že i dospělí jednají tak, aby se především vyhnuli nepříjemným situacím – a proto lžou a chovají se tak, jako velmi malé děti – ví, že „se na to přijde“, ale to už bude jiná situace, to není třeba řešit „teď a tady“. Svoji lež nechápou jako svoje selhání, ale jako způsob, kterým se zbaví nepříjemné aktuality. Vnitřní integrita jako by neměla žádný význam. Heslo „no future“ se tak naplňuje v jedné z bizardních podob, ve které je oslabována základní struktura vztahů mezi lidmi. K stále většímu tlaku na aktualizaci (prožívání okamžiku jako něčeho podstatného) přispívá také moderní technika, která umožňuje kdykoli do aktuality vtáhnout někoho, na koho se spoléhám. Mladí lidé tak již nemusí mít běžnou zkušenost se situacemi, ve kterých jednám autenticky - a přitom právě v nich je schopnost být integrální osobou důležitá.

Tohle vše může být podnět jednak pro ty, kdo se výchovou a formací cíleně zabývají, ale i pro všechny, kdo se zabývají jednáním ve společnosti. Souvislost mezi projektem Význam slibu a projektem Veřejné jednání – obecný prospěch se tak ukazuje větší, než by se dalo čekat. Pokud člověk sám sebe nebere jako vnitřně jednotnou osobu, která odpovídá za svoje jednání, jak se může podílet na rozhovoru s druhými o tom, co je správné? Je-li primární pro hodnocení úspěchu ve světě nekonečná řada aktuálních situací, ve kterých jde o to „mít je bez problému za sebou“, pak se na celku života nedá nic postavit.