Rozumíme si, když mluvíme o tom, co je formativní akt, projev vůle, kdo je to lídr a co je to veřejná politika?

Vůle a projev vůle

Vůle je klíčový pojem pro program Aktivity. Ten stojí a padá na tom, že jednání člověka je nenáhodné a že naopak je jistý okruh jednání, u kterého zcela jistě a jednoznačně můžeme rozhodnout tak, že to není „standardní“, běžné, že můžeme udělat něco jiného, než to, co je očekáváno, než to, co je pravděpodobné. To lze provést a zároveň hodnotit jako pozitivní fakt při platnosti několika předpokladů: schopnost rozhodovat se je specifickou vlastností člověka kritériem správnosti jednání není běžnost, pravděpodobnost atd. jsme schopni se rozhodovat vzhledem k aktuálnímu vyhodnocení toho, co považujeme za správné Schopnost projevovat vůli je tedy podstatný projev ustrojenosti člověka. Použití pojmu „psychická vlastnost“ předpokládá, že staticky „rozebírám“ vlastnosti člověka a provádím jejich výčet, a proto se mu vyhýbáme.

Slovo vůle se přímo vztahuje k hodnotovým určením – dobrá vůle a zlá vůle. Z toho vyplývá, že kriterium správnosti v rozhodování jako by mohlo vycházet z obou hodnotových protikladů. Protikladem dobré vůle je zlá vůle. Nedostatek vůle, neschopnost se rozhodovat nevytváří s vůlí (a schopností se rozhodovat) přímo pojmovou dvojici. V jazyce je to však nahrazováno buď nepřímo, nebo modifikaci: Často se používá: „chybí mu dobrá vůle“ jako vlastnost nebo bývá hodnotově negativní uplatnění vůle hodnoceno jako svévole. V češtině tedy existuje dostatečně přesné a běžně používané pojmové pole, které dokáže zachytit jak dobrou a zlou vůli, tak nedostatek (dobré) vůle, samostatně pak nevhodně uplatňovanou vůli (svévoli).

Situace, ve kterých člověk projevuje svoji vůli Je třeba vztáhnout konkrétní projev vůle k obecnějšímu otevřenému vztahu k budoucnosti, ke které se vztahuji prostřednictvím úmyslů, plánů, záměrů. Projev vůle je to, co je právě vykonáváno nebo to, co bylo právě vykonáno, nemá tedy neurčitost budoucího. To, co je u projevu vůle otevřené, je nejasnost dopadu takového rozhodnutí, resp. jednání na základě takového rozhodnutí.

Limity uplatňování vůle

I když jsme konstatovali, že uplatňování vůle je vždy v nějakém napětí vůči „běhu věcí“ (lze samozřejmě mluvit o výjimkách), je uplatňování vůle vázáno na limity, které jsou vnímány společensky. To úzce souvisí se společenskou tolerancí (ostatně vůle a tolerance jako pojmy jsou poměrně ilustrativně používány v strojnictví pro stanovování povolených mezí odchylky).

Projev vůle

je formativní vhledem k budoucímu. To, co se stalo, chápeme v přiměřeném smyslu samozřejmě jako důsledek toho, jak jsme jednali. K projevu vůle se následně vztahujeme jako odpovědné osoby. Vždy již jako ke skutečnosti, která nemá žádnou alternativu, za kterou však odpovídáme. I když můžeme spekulovat, nemůžeme nikdy vědět, co by se stalo, kdyby daný projev vůle byl nějak modifikovaný nebo zcela „jiný, opačný“.

Odpovědnost

V právním slova smyslu existuje odpovědnost za jednání obecně ale také za opominutí jednání atd. V tomto materiálu se budeme zabývat jen odpovědností jako obecným pojmem, souvisejícím s projevem vůle (tím může být i opomenutí v právním ohledu atd.). Naopak nebudeme se zabývat odpovědností za jednání, pokud nejde o kreativní a formativní akty – tedy pokud nejde o vědomá rozhodnutí, projevy vůle jak je popsáno výše.

Kreativní akt

je takový projev vůle, ve kterém vzniká cosi nového, ať již ve smyslu uměleckého díla nebo myšlenkového díla (pojmenování, ukázání vztahu, kvality, vytvoření systému atd.) nebo nějaké věci, skladby atd. Kreativní akt může být společensky formativní, není však nutné ho v tomto smyslu posuzovat.

Formativní akt

je takový projev vůle, takové jednání, které z hlediska společenského vytváří precedens, vzor, vytváří nějakou společenskou formu, přispívá k interpretaci daného společenského pole, proměňuje vnímání nějaké problematiky atd. Formativní akt je vnímán jako něco, co proměňuje, doplňuje východiska pro další jednání, myšlení.

Jednostranný právní akt

je takový projev vůle, který má jednoznačnou právní interpretaci a dopad, byť by i ne vždy vynucovatelný skrze právo. Například jde o slib, deklaraci, sepsání závěti, osvojení si dítěte atd.

Lídr

Ten, kdo na sebe bere odpovědnost za rozhodování a je schopen kreativního myšlení, vymezuje se přitom od většiny, která se spíše spoléhá na samozřejmost každodennosti. Lídr se hodnotově vymezuje vůči „střednímu proudu” v tom je vzorem, jeho rozhodování má tedy společenský vliv.

Veřejný prostor

Oblast jednání, které je svobodné a společensky intepretovatelné ve smyslu společenské neutrality, společenského přínosu a společenské negace. Přitom tyto interpretace jsou mnohovrstevnaté a je třeba o nich vést diskusi, ve které existují jen velmi obecné hodnotové rámce.

Veřejné politiky

Uznávané názory na to, jaké jsou společenské hodnoty a cesty k jejich dosahování, proměňují se zejména pod vlivem rozhodování a jednání ve veřejném prostoru, mohou být ( a nemusí) formulovány do politických programů politických stran a hnutí.

Stát a role státu

V tomto smyslu především zajišťuje infrastrukturu společnosti. Může vytvářet a používat nástroje nastavující mnohé společenské danosti, např. nastavením forem povinného vzdělávání dětí atd. Vždy je však třeba zvažovat vhodnou míru, v jaké skrze svoje nástroje omezuje veřejný prostor.