25.10.2006

Dříve, než tuto otázku smeteme s tím, že nepatří k důstojné a poučené evaluaci, si zkusme vyložit, jak lze tuto otázku chápat.

1. Různé způsoby přístupu k hodnocení

Hodnotíme-li jednání, pak se můžeme spokojit s tím, že poměřujeme, které jednání je lepší či horší než jiné (mezi dvěma subjekty) a nebo které jednání je potenciálně lepší než jiné možné jednání. Pak si sami volíme a nastavujeme kriteria, která na hodnocení daného jednání použijeme.

Můžeme se také ptát, které jednání je správné, to je obdoba předchozího, jen se tu nerelativizují hodnotová kriteria. Jde pak de facto o hodnocení etické, škála hodnocení je „dána“ zvnějšku, ať již jako sociálně etablovaná kriteria hodnocení a nebo nějaká obecná aspirace v pohledu na jednání.

Můžeme se však  také ptát, které jednání je to pravé - to jediné pravé mezi různými jinými možnosti jednání. Takovou otázku klade např. SWOT analýza, když se ptá na příležitosti: pravé jednání je takové, které využívá to, co se v daný okamžik nabízí jako příležitost.

Aby bylo jasné, čeho se takovéto hodnocení týká, je nejvhodnější se obrátit k literatuře, která je v příbězích odedávna opřena o situace selhání nebo naopak o situace, kdy hrdina obstojí ve zkoušce. Takové momenty rozehrávají příběh, dávají mu smysl. Ale nejde o zkoušku, ze které mu hodnotitel dá známku - např. jedna mínus nebo průměrné, za tři. Jde o takové zkoušky, ve kterých lze jen obstát nebo selhat.

Takové jednání „buď a nebo“ není běžné, každodenní, většinou se můžeme spokojit s prvním zmíněným postupem, sami si rozvrhneme kriteria, podle kterých pak zpětně hodnotíme, jak se nám podařilo dosáhnout toho, co jsme si předsevzali, nebo dokonce zpětně analyzujeme východiska a posuzujeme, do jaké míry jsme mohli v těch kterých situacích jednat lépe. Jistě. Přesto však nesporně někdy hodnotíme ve smyslu selhání/úspěch.

Příkladem mohou být diskuse, které se nyní otevírají „pod povrchem“ po vypsání druhého kola CEE Trustu. Tak či tak bude velmi brzy i veřejně zjevné, že je legitimní se tázat: využili jsme (my, Evropané) příležitost, kterou Trust jako celek nabízel? To znamená především ukázat, v čem Trust skutečně byl příležitostí. Ať už se klade jakákoli otázka tohoto typu, vždy je nabízející se odpověď negativní: tuto příležitost jsme nevyužili. Neexistuje situace, která by odpověď tohoto typu vyloučila, není myslitelné jednání, které by bylo „čisté“. Tedy přece jen relativizace, tedy přece jen „větší či menší úspěch“?

Nevíme, podívejme se na takové jednání raděj zblízka.

Kdy je ta „pravá chvíle“?

Nám se tato otázka klade obtížně, protože nedovedeme dost dobře odlišit různé typy jednání. Pro staré Řeky to bylo velmi jednoduché, protože používali dvojí pojetí času - jeden, Chronos, je čas tak, jak ho běžně používáme, a druhý, Kairos, je čas, ve kterém se rozhoduje, ve kterém rozhodujeme. Docela efektně je tím řešena problematika svobody jednání a odpovědnosti za jednání. Většina toho, co se odehrává, se odehrává „v běhu věcí“, takřka sama, podílíme se na tom v každodenních činnostech. Některá rozhodnutí ale mají úplně jinou povahu, jsou to situace, „kdy o něco jde“. Většinou je to nemilé, byli bychom raději, kdybychom se rozhodovat nemuseli, kdybychom se takovému jednání mohli vyhnout, schovat se do každodenní rutiny. Ale nejde to. Dal by se použít obraz kolejí - velmi dlouho jede vlak zcela „samozřejmě“ a nikdo se nemusí starat kam, protože to je jakási danost (jede tam, kam koleje vedou). Ale pak je před námi výhybka, a nebo dokonce celý les výhybek, a za takovým „nádražím“ můžeme jet na více stran, a nebo skončit na slepé koleji. Pravá chvíle čas od času přichází a jde o to, jestli ji rozeznáme a také o to, jestli si ji dovedeme identifikovat, popsat, rozpoznat ji. Jestli si dovedeme alespoň v náčrtu uvědomit, co která výhybka pro nás znamená, co přináší, resp. co slibuje a čím hrozí.

Zase jsme u tématu SWOT analýzy, která vlastně je analýzou „před nádražím“, mimo jiné mapuje budoucí výhybky.

Jak v těchto situacích využít hodnocení?

SWOT analýza není jediným možným analytickým (hodnotícím) přístupem k obdobným situacím. SWOT analýza vychází z formulace a socializace (sdílení) potenciálu, který do dané situace mohou vložit vlastní aktéři. Existuje však také možnost takové analýzy, která je zaměřena právě na to ukázat, čím daná příležitost je, odkrýt příležitost jako příležitost, resp. odkrýt příležitost jako potenciální jednání, jako možnost – možnost obstát a nebo selhat.

Je totiž mylné si nalhávat, že příležitost je něco, co se občas nabízí, ale pokud zůstane nevyužita, vlak „si“ jede dál. Samozřejmě že vlak nějakým způsobem jede dál. Ale právě zde se ukazuje význam hodnocení, které ukazuje danou chvíli jako příležitost a ukazuje zároveň danou chvíli jako zkoušku.

„Jede-li vlak“ příliš dlouho tak, že ignoruje příležitosti k jednání, nastává úpadek. Dal by se použít další obraz: čím více výhybek míjíme bez povšimnutí, tím více se blíží výhybka, po níž bude následovat katarze. Ve společenské praxi jako by se kumulovalo něco, co není identifikováno, co jsme nevzali za své. Hodnocení může nabídnout mechanismy, jak odblokovat potenciály jednání tak, abychom se vyhnuli katarzím, které mohou sice být očistné, ale mohou také být destruktivní. Hodnocení tohoto typu může případně alespoň připravit dílčí katarze tak, aby jejich destrukce byla minimální.

2. Uzavřené a otevřené hodnocení

Hodnocení pro výběr

Velká většina hodnocení, se kterým se setkáváme, je „uzavřená“, jde doslova o uzavřený systém. Zcela zjevné je to u hodnocení projektů např. při výběrovém řízení: hodnotitel by měl ke všem projektům přistupovat „stejně“, použít stejnou „mřížku“ hodnotících kriterií, stejně „kalibrovanou“. Výběr by tedy měl být objektivní. To vlastně znamená, že ambicí je zde posuzovat vhodnost či nevhodnost podle předem dané struktury kriterií - tato kriteria jsou známá a projekty jsou proto psány tak, aby co nejlépe naplňovaly daná kriteria.

Zjevně negativní dopad má takovýto způsob hodnocení v tom ohledu, že se tu smysl dané věci zaměňuje za kriteria sama. Resp. smyslem projektu se přímo stává naplnit hodnotící kriteria, tj. správně vykázat veškeré veličiny, které jsou hodnoceny. Hodnocení v tomto smyslu je destrukční vzhledem k věci samé, neboť zasouvá do pozadí misi, poslání, kterým má být jednání vedeno.

Hodnocení pro posouzení efektivity

Podobně ale hodnotí organizace svoje jednotlivé akce, protože sleduje jejich efektivitu, kriteria efektivity pak jsou vztažena k očekávanému výsledku. V tomto případě lze kriteria hodnocení zvolit tak, aby vypovídala vzhledem k dosažení cílů formulovaných podle mise, souladu s posláním. I tady se ale může ukázat, že uzavřené hodnocení, které vychází z předem daných hodnotících kriterií, je svým způsobem problematické. Žádné hodnocení tohoto typu především není zcela objektivní, protože neumožňuje vyhodnotit vliv nečekaných vnějších událostí, které naše jednání ovlivňují.

Jistě můžeme vliv různých vnějších událostí předvídat, a pak  jejich působení do hodnotících kriterií předem zahrneme. Uzavřené hodnocení ale zůstane uzavřené - a tedy v přímém rozporu s povahou budoucnosti, která je otevřená.

Otevřené hodnocení

Zmíněné dva příklady samozřejmě neobsahují všechny možné typy uzavřených hodnocení, ale shrnuji v nich komplikace takového uzavřeného systému hodnocení. Je tedy třeba se pokusit vytvořit takové postupy, které budou respektovat otevřenost budoucnosti a tedy otevřenost jednání. Zde se také dostáváme k vlastnímu tématu tohoto materiálu: jedině otevřené jednání může bých chápáno jako jednání, na kterém je možné obstát nebo selhat. V uzavřeném jednání jde možné mluvit jen o míře dosažení očekávaného cíle.

Maximem v evaluaci by tedy mělo být používat ve standardních situacích běžné uzavřené hodnocení, ale s tím, že je kompenzován jeho negativní vliv.

3. Způsoby užití otevřeného hodnocení

Otevřené hodnocení jako interpretace výstupů uzavřeného hodnotícího systému

Uzavřené hodnocení způsobuje posun od cíle (smyslu) k formě činnosti. To se týká jak poslání organizace a jednotlivých projektů, tak pracovní náplně zaměstnance atd. Rutinní uzavřené hodnocení je třeba kompenzovat hodnocením, ve kterém má smysl „porozumění“, tj. ve kterém je třeba interpretovat, ptát se co „co to znamená“ v otevřené otázce.

V uzavřeném hodnocení mají navrch ekonomové, kteří chtějí, aby „hovořila čísla“. Ekonomové nejen v úzkém smyslu (ti, kteří se zabývají penězi), ale všichni, kdo se zabývají uzavřenými systémy, které jsou navenek bezhodnotové. Všichni jistě známe systémy, ve kterých „za sebe“ mluví „body“, „výkony“, „úkony“, „člověkodny“, „počty narkomanů, jimž byly poskytnuty injekční stříkačky“ atd. Skutečné problémy přitom mohou být takovým systémem zcela nedotčeny.

Každý uzavřený systém hodnocení by proto měl být doplněn interpretací, která umožňuje ukázat souvislosti, které přesahují vlastní uzavřený soubor výpovědi: Je třeba se ptát: co mi všechna tato data vlastně ukazují? Pokud si odpovídáme na takto položenou otázku, vlastně tyto výstupy hodnotíme, evaluujeme. Interpretace, která ukazuje „něco jako něco“, je svým způsobem výsledkem procesu otevřeného hodnocení.