JUDr. Deverová bývá vnímána jako jedna z klíčových postav českého neziskového sektoru. Ano, a pokud se na vše díváme jako na divadlo, můžeme se dokonce ptát na to, jakou v tomto „kusu“ hraje roli. Právě o to se pokouší další ze série článků o občanských sdruženích, neboť ve výkladu toho, co vše občanská sdružení nyní „musí“ a „nesmí“ je velmi aktivní.

V rámci grantu Nadace Via zpracoval Nett, 2014

„Jak shora uvedeno, budou sdružení rozhodovat, zda zůstanou ve formě spolku nebo změní svou právní formu. Změnit právní formu budou muset ta sdružení založená podle zákona č.83/1990 Sb., která nesplňují základní charakteristiku spolku, tj. nemají fungující členskou samosprávu. Transformovat se budou zejména sdružení (spolky), jejichž členové jsou v převažující míře současně zaměstnanci sdružení. V takovém případě není možné z podstaty existujících pracovně právních vztahů, aby fungovala spolková samospráva a spolková forma zde ani nemá své opodstatnění.“

Tak na svých profesionálních advokátských stránkách popisuje JUDr. Deverová současnou situaci občanských sdružení. Toto tvrzení, a nebo jeho jinak formulovaný základní motiv, se vyskytuje v řadě materiálů, na jejichž vzniku se právnička podílela. Ponechme zatím stranou důvody, které ji patrně vedou k tomu, že tak vehementně prosazuje tento svůj názor, a nejprve se na vybraný odstavec podrobněji podívejme.

1.

V první řadě zde máme tvrzení, že sdružení budou rozhodovat, zda zůstanou ve formě spolku a nebo změní svou právní formu. Tato věta je zavádějící. Sdružení se rozhodovat nemusí, ale mohou. Rozhodovat se tedy budou pouze některá sdružení. Uvedená věta ovšem sugeruje, že proces rozhodování v této věci čeká každé sdružení. Podobně nejasné formulace, které umožňují anebo vytvářejí podmínky pro nesprávný výklad, snad můžeme s povzdechem tolerovat v žurnalistice, ale neměly by být součástí právního textu. Ten by měl směřovat k jednoznačnosti.

Pokud by tedy první věta neměla být zavádějící, mohla by začít například takto: „Některá sdružení se budou rozhodovat...“

2.

Druhá věta se zdá být obsahově jasná: „Změnit právní formu budou muset ta sdružení založená podle zákona č.83/1990 Sb., která nesplňují základní charakteristiku spolku, tj. nemají fungující členskou samosprávu.“ Také toto tvrzení je však platné jen v omezeném kontextu a je tedy neúplné. Je jisté, že pokud taková skutečnost vyplývá ze stanov, soud daný subjekt upozorní, že musí stanovy doplnit nebo změnit, a pokud tak daný subjekt neučiní, nakonec ho soud zruší. Ani soud mu však nemůže přikázat, aby se transformoval. Tvrzení, že některá OS budou muset změnit právní formu, je proto nesprávné a matoucí.

OZ vyžaduje, aby spolek měl takovou vnitřní strukturu, aby se členové mohli podílet na výkonu svých členských práv. Dokonce je možné použít formulaci JUDr. Deverové, „musí mít fungující samosprávu“, i když to je značně extenzivní výklad, ale autorka tento názor může zastávat. Chybná je však celá konstrukce věty. Především sdružení, která nesplňují podmínky dané zákonem, totiž jejichž stanovy nejsou v souladu s donucovacími ustanoveními OZ, mají tři roky na to, aby své stanovy do souladu s OZ uvedla (lhůta běží od 1.1.2014). Ani v případě, že taková sdružení neudělají nic, neplatí kategorické „musí“, které JUDr. Deverová v textu použila.

Zkusme tedy i druhou větu přeformulovat tak, aby nebyla zavádějící, např. takto: „Změnit právní formu mají mimo jiné ta sdružení, která nehodlají měnit svoji vnitřní strukturu, jejíž povaha je neslučitelná s donucovacími ustanoveními OZ (která musí občanská sdružení akceptovat) a která nechtějí riskovat, že je dříve nebo později registrační soud zruší.

3.

Nyní nám sice z citovaného textu v podstatě nezbývá kámen na kameni, přesto se pojďme podívat dál. První dvě věty nejspíš měly vytvořit dojem, co všechno sdružení musí. Zřejmě proto, abychom si na slovo „musí“ zvykli. Následující věta je obsahově zcela jiná: „Transformovat se budou zejména sdružení (spolky), jejichž členové jsou v převažující míře současně zaměstnanci sdružení.“ Je to věta bez právního obsahu, má charakter predikce, navíc velmi volné. Nicméně v kontextu naznačuje, že „by to tak mělo být“. Důvod, proč by to tak mělo být, nabízí následující a poslední citovaná věta: „V takovém případě není možné z podstaty existujících pracovně právních vztahů, aby fungovala spolková samospráva a spolková forma zde ani nemá své opodstatnění.“

Kde bere JUDr. Deverová důvody k takovému tvrzení? Zjevně není založeno v předchozí argumentaci. Co ale pak autorka míní slovy „v takovém případě“? Je to zřejmě případ, kdy členskou základnu tvoří zaměstnanci sdružení. Tady je ale třeba zásadně hájit práva členů sdružení proti jakémukoli zásahu „zvenčí“. Můžeme tedy v této souvislosti autorce položit nejméně tři otázky:

3.A). Je třeba se ptát, kdo vůbec a za jakým účelem může zjišťovat, zda jsou členové sdružení zároveň zaměstnanci sdružení. To JUDr. Deverová neobjasňuje. Není nám znám žádný zákon, který by nutil členy sdružení, aby povinně deklarovali, zda jsou a nebo nejsou zaměstnanci sdružení. Není nám znám ani žádný zákon, který by nutil člena sdružení, aby veřejně deklaroval svoje členství ve sdružení. Sdružení nemusí vést seznam členů. První otázka tedy je, jak chce JUDr. Deverová vůbec zjistit, že taková konstelace existuje, aniž by ona sama porušovala cizí práva?

3.B). Dále nám není známo, že by existoval zákon, který by třetí osobě umožňoval uplatnit jako svůj právní zájem výhradu, že některé sdružení má vadnou vlastní správu (slovo samospráva, které autorka používá, podle nás není přesné). Tedy, i kdyby tato údajně „vadná“ skutečnost byla pro JUDr. Deverovou u konkrétního sdružení „evidentní“ (tzn. nemusela by se zabývat tím, jak ji zjistit a prokázat), jak by vůbec mohla jako ve věci sdružení nezainteresovaná osoba konat?

3.C). A také nám není známo, že by tuto věc měl kontrolovat soud nebo nějaký orgán státu. Soud pouze posuzuje stanovy. Odtud třetí otázka: kdo tedy podle JUDr. Deverové má právo v této věci konat? Má to snad být nějaký „dozorový orgán“, který si mnozí tolik přejí a o kterém i ona sama vícekráte mluvila? Obáváme se, že argumentace toho typu, které používá JUDr. Deverová, k takovému řešení směřují, postupně pro něj vytvářejí prostor a podmínky.

Závěr

Shrneme-li analýzu uvedeného textu, pak podle nás JUDr. Deverová publikovala svůj právní názor, který je čistě teoretickou spekulací, podanou esejistickou formou, a který je cíleným vytvářením prostoru pro to, aby byly jako „samozřejmé“ přijaty důvody pro vznik dozorového orgánu, který by měl právo kontrolovat vnitřní procesy rozhodování v občanských sdruženích a ve spolcích.

Názor Nett je v tomto smyslu jednoznačný a opačný. Nechceme, aby vznikl jakýkoli orgán, který by měl právo posuzovat dostatečnost vnitřní správy občanských sdružení a spolků. Nechceme, aby jakýkoli úředník mohl posuzovat, jak tyto subjekty o svých věcech rozhodují. Nikomu nebudeme vysvětlovat, jak o podobě svých projektů rozhoduje Nett, a jsme zásadně proti, aby takovou povinnost měl kdokoli jiný. Zvláště nepatřičná je tato představa u watchdog a advocacy organizací, jako je např. Liga lidských práv, Nesehnutí, Greenpeace a mnoho dalších. Pobuřující je už představa, že by někdo měl právo se na takové věci ptát a vynucovat si tak pro sebe čas, který bychom museli takové případné kontrole věnovat.

Zastáváme názor, že limity pro činnost neziskových organizací (stejně tak jako u ostatních subjektů) mají být dány obecnými zákony, a nikoli administrativní kontrolou jejich činnosti.

Josef Štogr, Jan Kroupa - Nett