25.10.2006

(pro někoho je vše jasné, pro někoho je vše otázkou a jde o to ji formulovat)

Hodnocení v prostoru zdánlivé objektivity

Někteří „příručkoví“ hodnotitelé považují veškeré diskuse o hodnocení za zbytečné, téma je pro ně zcela jasné. Hodnocení je poměřování. Na jedné straně existuje nějaká věc, skutečnost, jednání, projekt atd. a na druhé straně měřítko: kriteria hodnocení. Vše ostatní je pro ně jen zbytečné intelektuální honění vody.

Ale každý strojař nebo i technolog dobře ví, jak složité problémy přináší poměřování, ať už jsou naše nástroje sebepřesnější a sebepřesvědčivější. každé poměřování především přináší takřka neřešitelný problém stejnosti, který vzápětí rodí toleranci jako technický pojem: v měření je ideál nedosažitelný už ze samé své podstaty:

„Pokud se matematické zákony vztahují na skutečnost, nejsou přesné, pokud jsou přesné, nevztahují se na skutečnost“ (A. Einstein)

Hodnocení (výsledku jednání, operace, aktu) je vždy věcí tolerance, kalibrace, aktuální volby kombinací, které „ještě vyhovují“ zadání. Prakticky se bez interpretace neobejde ani sebelépe zformalizované hodnocení.

Není statických stavů

Model „poměřování“ také vychází ze zcela zjevného omylu, že skutečnosti, které hodnotíme, lze poměrně jednoduše položit „vedle sebe“, tak jako lze vedle sebe položit dva rozpočty hodnocených projektů. Ve skutečnosti musím nejprve něčemu porozumět, a pak porozumět něčemu jinému, již se zatížením, které v sobě obsahuje ono první porozumění. Slova nelze chápat jako statické body, mají smysl jen ve vyjádření toho, jak rozumíme, interpretujeme. Navíc skrze slova vždy správné vyjádření hledáme, snažíme se v daném tématu „vyhmátnout to podstatné“. I když budeme uvažovat to nejstatičtější hodnocení dvou projektů vedle sebe, musíme se ptát např. na soulad projektu se zadáním - tedy pokládat si otázku, která s odstupem může být odpovězena jinak.

„Každé slovo nebo pojem má jen omezenou míru použitelnosti.“ (W.Heisenberg)

Hodnocení je vždy závislé na porozumění dané věci a zejména schopnosti komunikace, sdílení mezi třemi subjekty: tím, kdo se podílí na hodnocení věci, je na ní zainteresován, hodnotitelem a tím, kdo přebírá výsledky hodnocení.

Hodnocení jako vstup do procesu

Hodnocení není jen analýza - analýza je jednosměrný uzavřený proces, zpravidla destrukční, ukazuje, jak je co „složeno“, uděláno. Hodnocení má sumarizující, syntetickou a zhodnocující (interpretační) složku, tedy poté, kdy se účastník procesu s hodnocením seznámí, ukáže se mu daná věc „v novém světle“, tedy už nelze vrátit zpět jeho původní přesvědčení, původní rozvrh, ve kterém danou věc chápal a rozuměl jí. Pokud něco pojmenujeme, změříme, nevratně do situace nebo do děje zasáhneme. Hodnocení se tedy stává součástí procesu samého. Je sice možné myslet situace, kdy hodnotíme někoho nebo nějaký projekt tak, že výsledky hodnocení nebudou předány tomu, koho se tato věc přímo týká, ale nějakému jinému objednateli, např. dárci. Taková situace ale hraničí s nekorektností, ti, kterých se to týká, by alespoň měli vědět, že jsou hodnoceni, a už to je zásahem do jejich jednání, mění to jejich jednání.

Komunikativní limity formální strukturace při hodnocení

Pro zdar jakékoli evaluace je tedy především třeba nepodceňovat skutečné záludnosti „terénu“. S ohledem na možnou rozdílnou interpretaci je třeba formulovat zadání nebo ho při jednání mezi zadavatelem a evaluátorem doformulovat tak, aby nehrozily různé interpretace výsledku. Ve stejném ohledu je třeba definovat indikátory, jejich nastavení a výklad. Průběžně je pak třeba sledovat, zda se během procesu hodnocení neproměňují očekávání ze strany zadavatele, zejména pokud se nějakým způsobem procesu evaluace účastní (například při hodnocení organizace apod.). Zásadní je pak způsob formulace výstupů, výsledku evaluace.

Každý takový výsledek je předáván v nějaké formální struktuře, a možných postupů a schémat je vždy více. Přitom i sama volba formální struktury (řazení textu, použité příklady, argumentace atd.) je velmi významná, protože text hodnocení bude „čten“, tedy vnímán opět v otevřeném procesu. Každý zvolený postup při předávání hodnocení s sebou nese specifické limity, tj. každému možnému způsobu sdělení o výsledku hodnocení bude „nějak rozuměno“. Nejen že hodnotitel interpretuje a musí interpretovat, ale často bývá „převzetí“ výsledků hodnocení klíčovým problémem.

Podceněn bývá fakt, že i výpověď hodnotitele bude hodnocena a jeho výstup bude „nějak“ interpretován.Někdy je situace hodnotitele taková, že nejvhodnější pro předání své práce se mu může jevit inscenovaná herní situace, která zatahuje do výsledku porozumění podstatné hráče, například podobná té, ve které začínal hodnotící procesy. Podobnost s psychoterapií tu není náhodná, i tady je třeba podobné „neformální“ postupy velmi zvažovat, aby byla zajištěna objektivita hodnotitele.