25.10.2006

Vstup

Toto velmi obtížné a většinou odmítané téma je vhodné uvést vtipem, týkajícím se krizového managementu:

Úspěšní ignoranti jen předstírají řešení, protože stejně nikdo nedokáže, že se dalo jednat lépe. Úředníci řeší zásadně věci urgentní, ale nedůležité: mají svůj systém, který se jim osvědčuje tisíce let. Chaoti a vizionáři řeší věci snad důležité, ale neurgentní, něco vědí, ale neumí to aplikovat na situaci teď a tady. Jak poznat, kdo má být pověřen krizovým managementem? Aby řešil věci důležité a urgentní?

K tomu, abychom mohli takového člověka hledat, je třeba se ptát: kdo dovede rozpoznat, co je důležité a urgentní? Jinými slovy,kdo není ignorant, úředník ani vizionář a přitom má motivaci být krizovým manažerem?

Ale jakou to má souvislost s hodnocením? Minimálně posledně formulované otázky jsou takřka stejné a platí, hledáme-li hodnotitele: kdo není ignorant, úředník ani vizionář, rozpozná, co je důležité a urgentní, a má motivaci se tím zabývat.

Kdo je kdo

Dá se popsat několik typů „poznání“, tedy způsobů, jak lidé rozumějí sami sobě a světu. Dá se mluvit velmi filosoficky o poznání gnoseologickém, hermeneutickém, kognitivním, kontemplativním, metafyzickém aj., ale to je nad rámec tohoto eseje. Bylo by velmi zajímavé podívat se za tato skoro čarodějnická slova a výsledkem takového exkursu obohatit to, co se zpravidla skrývá za „analýzou a syntézou“. Neboť vždycky nějak docházíme k přesvědčení, že to nebo ono tvrzení je pravdivé, a pokud nejsme ignoranti, pak svoje výpovědi formulujeme právě jako takováto tvrzení. Jistá míra skepse vzhledem k poznání a pravdě ale může způsobit, že naopak říkáme to, co si myslíme, že bude „nejlepší“ - z pohledu toho, kdo bude poslouchat. Ve svém  poznání a ve svých tvrzeních se také můžeme opírat o nějaké obecně sdílené koncepty - společenské nebo politické, které mají povahu ideologickou, např. že veškeré vztahy mezi lidmi jsou v základu sobecké a mají povahu kontraktu, a každé svoje vyjádření pak modelujeme, upravujeme tak, aby vyhovovalo nároku, který vyplývá z takovéhoto ohledu. Nebo naopak můžeme být přesvědčeni, že „vidíme“ upadlost toho, co nás obklopujeme, a myslíme „aktivisticky“, formulujeme tak, abychom dosáhli změny. Atd.

Odpověď známe předem: efekt nepřinese ani vizionář a aktivista, ani ideolog zleva či zprava. O ignorantovi nemluvě, jen si dejme pozor, vždycky předstírá, že mu o výsledek jde! Jaký by tedy měl mít hodnotitel vztah k poznání? Na to se názory mohou různit.

Kdy má hodnocení smysl

Snadná odpověď, když je hodnotitel člověkem na svém místě, tedy je přesvědčen, že lze poznávat, ale nemyslí si (jako úředník), že jde jen o procesy, že jde jen o to „aplikovat správný, jednou naučený postup“.

Nesmí být také ignorantem a u toho je třeba se zastavit. Má-li mít hodnocení smysl, pak poznání nemůže být věcí zasvěceneckou, to, co člověk formuluje jako svoje přesvědčení, by mělo být vnímáno jako komunikativní. Ignorantem je ve skutečnosti každý, kdo žije jen ve svém okruhu „zasvěcenců“, nevěří, že by mělo smysl říkat ty podstatné věci „nahlas“, bavit se o nich s těmi, kterými pohrdá, nepovažuje je za své partnery. Je-li poznání věcí zasvěcenců, pak evaluace jako taková nemá žádný pozitivní smysl, je jednou z mnoha součástí manipulace mezi jinými.

Stejně tak hodnotitel nesmí být přesvědčen, že je to právě on, kdo je „držitelem“ toho „správného“ poznání. Tedy nesmí být aktivistou, kterého charakterizuje zaujetí pro věc (jeho věc) a přesvědčení, že jeho posláním je přesvědčit o tom, že jeho věc je ve skutečnosti podstatnou věcí pro všechny. Tím upadá do opačného extrému. Vlastností svobodných lidí je, že se o svých věcech rozhodují sami a podle svého přesvědčení, nikdo nemá právo vytvářet pro ně „světlou budoucnost“ proti jejich vůli. Hodnotitel nesmí být nositelem světla, gnóze, společenským misionářem.

Je docela normální, pokud se management seznámí s výsledky práce hodnotitele, seznámí se s jeho doporučeními a argumentací, kterou jsou podložena - a zachová se jinak, jedná odlišně od toho, co hodnotitel doporučuje.

Shrnutí

Nebýt ignorant, nežít v přesvědčení o své výjimečnosti, nesnažit se hledat dobro pro druhé, důvěřovat v to, že má smysl pojmenovávat věci a mluvit o nich s druhými, nespoléhat se na poučky a „zaručeně správná“ řešení, mít zájem porozumět a snad ještě být dobré mysli a otevřený pro to, co přichází: takový by měl být manager a nejen krizový, takový by měl být hodnotitel, ale takoví by snad měli být všichni... jen u krizového manažera a hodnotitele se na výsledku práce dost výrazně pozná, pokud mu něco z těchto požadavků chybí.