Realizováno r. 2008

Části určené ke zveřejnění

Výstupy a jednotlivá doporučení pro náměstka primátora královského města Plzně a sociální komisi:

Část I

Jeden okruh doporučení se týká politického tlaku na změny zákona. Neměly by být jen kosmetické tak, jak jsou doposud připravovány dílčí novely, ty víceméně jen oddalují řešení skutečných problémů, které zákon přináší. Náměstek primátora nebo sociální komise může v tomto smyslu přeložit návrh radě města Plzně, aby veřejně jako statutární město a po politické linii prostřednictvím poslanců a senátorů vytvářela tlak na rámcovou změnu zákona, která by rozvolnila přehnaně uzavřený a taxativně formulovaný zákon.

1)

Ukazuje se, že základní podmínkou pro to, aby taková změna byla možná, je dostatečný odstup těch, kdo zákon pomáhali prosadit a jejich schopnost nahlédnout skutečnost, že byl ve své formě dotažen až do absurdity, do uzavřeného a ve svém celku neudržitelného systému, který de facto ani neumožňuje vznik nové organizace, neumožňuje vznik nové služby a především neumožňuje reagovat přiměřeně na místní specifické podmínky nebo nenadálé situace. Stále totiž existuje jakási setrvačnost těch, kteří zákon pomáhali prosazovat, kteří odmítají jeho kritiku i tam, kde zjevně neplní svoji funkci, vede k byrokratickým postupům a k celkovému snížení efektivity.

Nejde o to zpochybňovat fakt, že bylo třeba nalézt obecnou shodu pro náhradu nevyhovujícího zákona. Jde o to připustit, že jeho dotváření bude trvat ještě nějakou dobu, že jeho současná podoba je přehnaná, že je třeba dořešit mnohé problémy. U poskytovatelů a zejména u těch, kdo ho pomáhali prosazovat, stále existuje tlak na to, že není dobré mluvit o problémech, které zákon přinesl, snaha otevřít diskusi nebo jeho systémová kritika je chápána jako překročení zjevného tabu.

2)

Základním očekáváním poskytovatelů péče bylo, že nový zákon zpřehlední celé pole jejich činnosti. Tím, že se jakékoli činnosti poskytovatelů péče a péče samotná redukovala na služby, došlo samozřejmě k jistému zpřehlednění, bylo to však za cenu, že sociální péče jako pojem zcela zmizela a zákon nic takového nepřepokládá. S natvrdo zavedeným předpokladem, že veškeré činnosti mohou být převedeny na služby, ale nelze vystačit. To se netýká jen činností na pomezí sociální prevence, ale obecně také poskytované pomoci. Zejména pro poskytovatele, kteří podle tohoto zákona poskytují více druhů služeb, je zřejmé, že ve službách nejsou zachyceny a postiženy nejrůznější přechodové formy péče. Taxativnost zákona a fakt, že výčtově definuje, co jsou sociální služby, vede k tomu, že jakékoli další činnosti jsou marginalizovány a de facto potlačovány. Nic na tom nemůže změnit ani snaha stále znovu a znovu doplňovat existující výčet služeb. Povaha tohoto zákona je chybná již v tom, že je taxativní. Každý výčet, který je taxativní, by z logiky věci měl obsahovat položku „ostatní činnosti a služby“, a tak otevřít možnost řešit místní a aktuální problémy.

3)

Nasměrování prostředků přímo k lidem se zdravotním postižením je systémově správný krok. Nebyl však promyšlen do konce a kritikům zákona nyní dává za pravdu fakt, že se v systému doposud „ztratilo“ až několik miliard korun, které se nedostaly k poskytovatelům služeb (podle neoficiálních údajů ministerstva) a vzhledem k tomu, že proces přiznávání příspěvků na péči zdaleka není ukončen a nárok vzniká zpětně, půjde pro tento rok o číslo pravděpodobně daleko vyšší. Přitom úbytek klientů a prostředků určených zejména na terénní a ambulantní služby se výrazně projevuje i u organizací působících v Plzni. Je třeba systémově oddělit poskytnutí příspěvku těm, kdo si jsou schopni službu vybrat a sjednat a mají sami zájem o to, aby byla kvalitní, a poskytnutí příspěvku těm, kdo jsou sociálně slabí, nemají dostatečnou motivaci nebo schopnost si tyto věci zajistit a stávají se tedy rukojmími těch, kteří jejich příspěvek zčásti nebo zcela zneužívají. Ti potřebují pomoc, nikoli službu.

4)

Zneužití velké části příspěvku na péči je dáno také tím, že poskytovatelé – právnické osoby jsou jednoznačně znevýhodněni před poskytovateli fyzickými osobami. Odborné a administrativní požadavky v kombinaci s nereálnými požadavky na vzdělání zaměstnanců prakticky znamenají hrozbu likvidace některých subjektů nebo činností. Prakticky organizace svoje povinnosti neplní a nemohou plnit, protože zaměstnanci, na které platila výjimka zákona (byli u dané organizace zaměstnáni již před účinností zákona), odcházejí, a noví, kteří by splňovali požadavky, na trhu práce nejsou. Situace vede jen k tomu, že akreditované kursy jsou předražovány a stejně nic neřeší, protože nový zákon uznává jen absolutorium studia, nikoli účast na studiu. Je paradox, když se podobným způsobem paralyzují sociální služby, které se vyznačují velmi nízkými platy.

5)

Je třeba odstranit nerovnost poskytovatelů a nerovnost mezi poskytovatelem a klientem. Povinnost uzavřít smlouvu ze strany poskytovatele a nemožnost ji rozvázat je na hranici občanského práva - zejména tam, kde je otázkou jak stanovit cenu a stát nezajišťuje doplacení rozdílu mezi platbou klienta a stropem maximální ceny, který určil. Osoba, která je příjemcem péče, není v důsledku této nerovnosti nijak motivována k tomu, aby se zařazovala do každodenního života. Vzhledem k celé konstrukci zákona jsou veškeré snahy o pozitivní procesy a zařazování lidí se zdravotním postižením do společnosti zbytečné.

6)

Chybějící motivační prvky jsou vůbec charakteristické pro celý staticky pojatý zákon, a to jak co se týká příjemců služeb tak poskytovatelů. Prakticky se nepočítá, že by klient v jednom zařízení mohl přejít z jedné služby do druhé. (Např. ze služby domova podle § 48 do služby chráněné bydlení dle § 51 a následně do služby podpora samostatného bydlení dle § 43.) Organizace je povinna nabídnout volné místo osobám podle toho, jak se přihlásily. Snaha zajistit antidiskriminaci vede k tomu, že v rámci jednoho poskytovatele prakticky nelze bez obcházení zákona zajistit přechod klienta na jiný typ péče, který umožní rozvoj jeho schopností. Atomizování činností souvisejících s komplexní péčí o klienta a jejich „rozkrájení“ na definované „služby“ tak destruuje ty subjekty, jejichž činnost byla a je provázaná, kombinovaná, zahrnuje různé typy péče, zvýhodňuje „jednoúčelové“ poskytovatele, kteří nemají tolik starostí s tím uměle rozúčtovávat náklady a uměle a často neorganicky členit svoji činnost. Kvalitní služby jsou z tohoto ohledu navíc vždy o něco dražší a nivelizace „kvality“ služeb je dána systémově už tím, že organizace podle zákona buď splňuje standardy kvality nebo ne - jiná možnost není.

Část II

Pro město Plzeň - sociální komisi jsou jistě významná také aktuální doporučení, týkající se místní situace. Jsou formulována tak, aby co nejvíce vyvážila nedostatky zákona a využila toho, že v Plzni existuje tradice podpory neziskových organizací aktivních v sociální péčí a poskytování sociálních služeb.

1) Zachování komplexního chápání projektů

Je chybou, pokud město jako dárce přejímá taxativní členění zákona na elementární služby. Reální poskytovatelé péče zpravidla postupují komplexně a prostředky města mohou napomoci dofinancování těch činností, které nejsou službami podle zákona. Podpora komplexních „projektů“, ve kterých je především představován kontext činnosti daného žadatele, lépe odpovídá vztahu města a organizace než rozdělení činností na jednotlivé elementární „služby“. Podle všech informací v této věci již komise jednala a toto doporučení anticipovala.

2)Účtování podle služeb

Subjekty, které obdrží finanční podporu města Plzně nebo Nadačního fondu pro sociální aktivity občanů města Plzně, jsou v každém případě u všech registrovaných služeb povinné rozúčtovávat na služby, město tak v každém případě má nebo může mít k dispozici potřebné údaje o systému, jak ho vytvořil zákon. Vyúčtování grantů by však nemělo organizace dále zatěžovat, vést je do neřešitelných situací, kdy se na několik služeb rozúčtovávají i zjevně podpůrné činnosti. Požadované rozpočty projektů při žádosti o grant i vyúčtování projektů by měly být vyčísleny na služby pouze orientačně, podmínky smlouvy ze strany města by měly umožňovat stanovené procento (např. 10%) přesunu prostředků mezi službami podle aktuální situace. Pokud se podobná benevolence neposkytne, organizacím se jen přidělá velké množství práce se zcela zbytečným formalizováním přeúčtováváním.

3)Prostředky na neurčené podpůrné činnosti

Město je jedním z mála zdrojů v systému, které není vázáno rozpisem služeb podle zákona, může stanovovat svoje priority a podporovat činnosti podle svého uvážení. Doporučujeme, aby byl do grantů a příspěvků organizací doplněn systémový prvek, který výrazně odlehčuje organizacím při realizaci projektů, běžný např. v grantech EU: cca 7% příspěvku je určeno na neurčené administrativní výdaje. Tyto výdaje je organizace povinna podrobně vyúčtovat, nejsou však předem účelově vázány. To odpovídá reálné potřebě, existující systém zákona tím, že váže prostředky od krajů (státu) i klientů na danou službu, prakticky nepředvídané výdaje organizacím vůbec neumožňuje krýt.

4)Podpora poskytovatelů komplexní péče

(poskytovatelů se širokým spektrem poskytovaných služeb) a podpora činností, které nejsou zařazeny do výčtového zákona jako „služby“.

Nezamýšleným důsledkem zákona je tlak na to, aby poskytovatelé zjednodušili svoji činnost a zaměřili se na jednotlivé konkrétní služby, jak je definuje zákon. To může vést k úbytku nabídek některých služeb a zejména k ochuzení služeb právě tam, kde jsou poskytovány komplexně a provázaně. Město by tedy mělo pokud možno vypsat titul na podporu takto provázaných služeb a nebo alespoň při výběru podpořených subjektů preferovat ty, které poskytují komplexní služby nebo činnosti spíše na okraji sociální prevence a péče, které jsou nyní na okraji zájmu.

Závěr po ukončení projektu:

Sociální komise města Plzně vzala podle našich informací tento materiál na vědomí, diskuse o celé věci se de facto neotevřela. V rámci rozpočtu města nebylo vzato v úvahu doporučení aby město nesledovalo členění podle služeb, naopak, příspěvky organizacím byly přímo v rozpočtu města rozpočtově určeny i v rámci jedné organizace podle jednotlivých služeb.