říjen 2009

Člověk má nějaké představy o svém osobním životě, o svém kariérním uplatnění, a má také nějakou představu o tom, jakou společnost vyhledává, jak tráví svůj čas.

Reaguje na to, co se ho týká, vyhýbá se tomu, co je nepříjemné a vyhledává to, co se mu líbí nebo co považuje za prospěšné atd. Člověk jedná jako odpovědná osoba, ví, že je za své jednání odpovědný. To je model, který není zdaleka samozřejmý, ale v moderní Evropě a větší části světa ovlivněné euroamerickou civilizací je to považováno za standard, odchylky od tohoto přístupu jsou vždy vnímány podezíravě. Je tedy celkem pochopitelné, že člověk také formuje svůj vztah k budoucnosti - která není jen nějakým průmětem současného, do budoucnosti, je chápána jako otevřená, máme skrze ni co do činění s velkou mírou neurčitosti. Odpovědnost přeci spočívá v tom, že není zřejmé, jak které procesy „dopadnou“; budoucnost odhadujeme z trendů, které okolo sebe pozorujeme, ze zkušeností, které máme. Naše aktuální jednání ale není a nemůže být jen řada po sobě jdoucích aktuálních improvizací – předpokládáme zcela samozřejmě, že naše jednání má smysl vzhledem k budoucnosti, že to, co děláme nyní, se ukáže v budoucnosti jako jednání, které mělo smysl, něco přineslo, bylo spojeno s nějakým přínosem.

Tento přínos ale nemusí být a zpravidla nebývá přísně individuální, ba dokonce zpravidla lze mluvit o jakémsi vějíři přínosů, které lze identifikovat u každého jednání. Tato dlouhá argumentace je nutná – protože jsme každodenně konfrontováni s ideologiemi, které se snaží redukovat jednání člověka na vědomě či nevědomě egoistické, do sebe a svých potřeb uzavřené. Člověk však není uzavřenou monádou a nejedná jako takový solitér. Ale JAK překračuje sebe sama? Co je tím společným, které je odpovědné osobě v evropské kultuře otevřeno? Klíčové pojmy, které se tu objevují, jsou dva: veřejný prostor a veřejné politiky. Veřejné politiky používáme záměrně vždy v množném čísle, aby bylo patrné, že tu nejde o nějaký zastřešující pojem, ale že jde o konkrétní názory na řešení těch či oněch otázek.

Veřejný prostor

Primárně jde o reálný prostor, do kterého lze vstoupit, tj. ve kterém se také dá setkat s druhými. Jeho vymezení je tedy negativní: veřejné je vše, co není privátní nebo co není z nějakých jasně vymezených důvodů ne-veřejné z důvodů ochrany státu. I přeneseně je veřejné vše to, co není privátními údaji a nebo státním tajemstvím, tedy vše, o čem lze s druhými mluvit. Podstatným prvkem moderních demokracií je, že se občané zcela samozřejmě zajímají o to, jak bude vypadat vzájemné soužití, a to jak v obecné rovině (zejména v rámci vytváření zastupitelských orgánů), tak i v lokálním měřítku a nebo ve specificky zájmovém zaměření.

Veřejné politiky

Veřejná politika je formulace priorit, cílů a způsobů jejich dosahování, které jsou formulovány v otevřeném procesu přirozené lidské participace na věcech veřejných. Není tedy vůbec nějakou doménou politických stran – ba naopak, politické programy stran jsou zpravidla formulovány tak, aby odpovídaly na pre-formulované veřejné politiky, tedy témata a způsoby řešení, které ta či ona skupina lidí preferuje.

Role programu Aktivity vzhledem k tomuto těmto tématům

Doposud není provedena analýza, co kdo si pod pojmem „veřejná politika“ představuje, opakovaně se setkáváme s manipulativními postupy, které vytlačují jednotlivce z veřejného prostoru, snaží se veřejný prostor prezentovat jako prostor kontrolovaný a blahovolně otevřený státem. Neumíme veřejný prostor využívat, neumíme se v něm pohybovat, neumíme se v něm setkávat. Program Aktivity může pomoci k vytvoření orientace, jakýchsi turistických značek, které nás mohou vést podle toho, jaký zvolíme charakter cesty a cíl. Ne vždy totiž k jednomu cíli vede cesta jen jedna, ne vždy jsou řešení předkládaná státem (za nimiž se zpravidla skrývá nějaká zájmová mocenská skupina ) přesně tím, co bychom chtěli. Jak se to dozvědět jinak, než že se budeme umět bavit o věcech, interpretovat dění a jednání druhých i svoje,

Program Aktivity může ukázat, jak jsou některé věci nesamozřejmé a jak často se v našem jednání podepisujeme pod něco, o čem ani netušíme. Je otevřen pro to, abychom se mohli ptát na naše priority. Jak se vlastně k budoucnosti vztahujeme? Co je naším cílem? Vyřešit to, co vnímáme jako problém? Vyhnout se tomu, co hrozí? Vytvořit spravedlivý systém a nebo k tomu alespoň postupně přispívat? Dělat věci tak, aby měly smysl? Napravit chyby minulosti? A nebo ještě něco jiného?

Tyto vybrané otázky ilustrují zcela nesrovnatelné „horizonty“, ke kterým se můžeme vztahovat – nejde jen o jiný názor na nějakou konkrétní politiku (např. zaměstnanosti). Existuje nejen celá škála názorů na to, JAK by měly veřejné politiky vypadat, ale především je celý vějíř názorů na to, co je cílem veřejné diskuse, jak a kam má spět a co se jí má řešit. Existuje celá škála představ lidí o tom, co je smysl života, jeho cíl, hodnoty, k čemu a jak je třeba jednat s druhými atd., co je společnost, stát, co je veřejný prostor, co je politický program, politická strana atd. atd. Veřejný prostor je zajímavý tím, že mu nikdo nemůže určovat rámec – protože obratem se mu kdokoli vůči tomuto rámci může vymezit. Veřejný prostor – a v tomto smyslu též veřejné politiky jako formulované názory na to „co a jak se má dělat“ – jsou tedy nutně „aditivní“, pulsující, překrývající se, konfuzní. Program Aktivity by měl napomoci k tomu, abychom se v takovémto „pohyblivém terénu“ naučili lépe orientovat.

Závěr

Tak se dostáváme k obecnému závěru a zároveň východisku úvah o „veřejné prospěšnosti“, k hodnocení činnosti některých neziskových organizací. Zajímají nás ty NO, které vychází z aktivit odpovědných osob, které se sdružují nebo zakládají právnické osoby, aby formulovali svoje společné cíle (poslání), hledali cesty k jejich naplnění a jednali v souladu s takto stanovenými cíli a zvolenými postupy. Ponecháme-li stranou subjekty vzniklé jako občanská sdružení spekulativně, pak můžeme konstatovat, že forma občanského sdružení je výrazem pro stejné téma, na jaké je zaměřen program Aktivity – jedním možným výrazem, protože stejně tak jako formalizované sdružení může postupovat neformální skupina nebo aktivní jednotlivec. Existuje řada témat, např. právě veřejná prospěšnost, ale také právní úprava občanských sdružení, zákon o sociálních službách, atd. – které jsou vrcholem ledovce –ukazuje se v nich, že tu nejde o něco nepodstatného.

Většinu z nás zajímají jen nejbližší souvislosti našeho života, našich přátel, okruhu zájmů, které preferujeme. Do našeho života se „vejde” jen omezené množství reálných příběhů, které můžeme sledovat a účastnit se na nich tím, že se vžíváme do situací svých blízkých. Důsledkem může být, že resignujeme na všechno to, co v takto vymezeném okruhu zájmů reflektovat nelze; na jednu stranu odmítneme konzumní manipulaci reklamy a mainstreamu, na druhou stranu však nebudeme schopni nalézt ve svém okolí dostatečně „vysoký kopec”, ze kterého by se dalo přehlédnout víc, než jen naše bezprostřední okolí.

Snaha analyzovat veřejné jednání a ukázat na provázanost jeho základů je jedním ze způsobů, jak lze hledat a otevírat širší souvislosti,vytvářet přesah, jak si vytvářet schopnost nadhledu, nebo lépe většího, hlubšího vhledu do souvislostí. Nic nám to nezaručuje, ale otevírá to naději.