Vstupy v diskusích, kde se hovoří o „prospěšností pro většinu“, jsou od počátku značně nepřehledné a  často nekonzistentní. Pokusme se rozplést o co tu jde, jaká jsou východiska diskuse.

Jedna z podstatných formulací, které se stále vracejí v diskusích o veřejné prospěšnosti, je „jak naše privátní aktivity, iniciativa, jednání, přináší obecný prospěch“.

Přitom stačí postupovat po krocích a zjišťovat, kde se vlastně setkáváme s požadavkem jednání takto klasifikovat.

1.

Jednáme – a naše jednání není obráceno jen k našim nejbližším, zahrnuje širší okruh přátel, známých, sousedů, těch, se kterými nás spojuje podobný okruh zájmů, věk, náhodná setkání atd. Svůj život žijeme s druhými a jednáme, aniž bychom se zamýšleli nad tím, do jaké míry je to dáno odpovědností za udržování a rozvíjení nějakého kulturního odkazu, výchovy nových generací, péče o slabé a postižené, snahy o zlepšení života a jeho forem, snahy spojené s uměním a kulturou v užším slova smyslu atd. Všechny tyto oblasti společenského a kulturního života jsou naplňovány a neseny aktivitami lidí, kteří toto svoje jednání chápou jako samozřejmé, jako svůj vklad do společného – bez ohledu na to, zda jde o učitele, který ve volném čase vede na dobrovolné bázi zájmový kroužek, skupinu místních patriotů, kteří opraví starou kapličku, která „nikomu nepatří“,  nebo místní maminy, které na zelené louce zorganizují dětský den. Není na to pokyn, nikdo to nekontroluje, nikdo si tím nikde „nešplhne“, ale někdo si vzpomene, že „se to na začátku června dělá..“

Záměrně jsou zde zvoleny příklady, které ukazují „veřejné“ aspekty zcela přirozeného jednání.  Podstatné je, že by nikoho ani nenapadlo posuzovat, zda a do jaké míry jsou tyto aktivity „obecně prospěšné“ a kde je hranice, kdy obecně prospěšné být začínají. Jakákoli argumentace o veřejné prospěšnosti je v tomto smyslu druhotná, účelová a mnohdy poněkud deformuje, posunuje význam a smysl takového jednání. Když například člověk vedoucí zájmový kroužek musí zargumentovat veřejnou prospěšnost svojí činnosti, snadno si vypomůže nějakým klišé, např. že jde o činnost, která je prevencí kriminality mladistvých, která je formativní a pomáhá při zvládání některých dovedností a návyků zvyšujících potenciál zaměstnanosti mládeže v znevýhodněné lokalitě atd. … a začne používat argumentace, která vůbec nesouvisí s původním motivem, se kterým bylo jednání vedeno, slova, která by jinak nepoužil. Jde o zdůvodnění ex post, které s jednáním samým nemá nic společného.

Tyto příklady snad dobře ilustrují téma, které je  poměrně široké – je nesporné že u veřejného jednání můžeme začít jako u tématu, kde nám stačí prostá evidence. Proto nebudeme nějak složitě obhajovat tezi, že veřejné jednání je něco reálného, neboť ji považujeme za nespornou. Musíme ale přitom záměrně ignorovat opačné tvrzení, že každé jednání je vedeno nějakým osobním - zištným – motivem, byť třeba podvědomým a skrytým. Pokud si to někdo myslí, nelze mu to v v rámci této diskuse vyvracet, ale nebudeme se tím nadále zabývat. Vycházíme z toho, že dospělá osoba je ve svém jednání svobodná a odpovědná za svoje jednání vč. politického rozhodování, a je zcela lhostejné, pokud si někdo myslí, že je psychologicky zcela determinovaným „strojem“, závislým na vnitřních procesech, genetice atd.  I když je používání takové determinující úvahy časté, jde o obsahově neudržitelnou řečnickou figuru a jen málokdo je ochoten takovou totální determinovanost jednání vztáhnout také na sebe a důsledek takovéhoto názoru dotáhnout do logického konce.

2.

Náš projekt je nazván „Veřejné jednání a obecný prospěch“ -  předpokládáme, že existuje celá oblast jednání člověka, které je ze své povahy veřejné a že veřejné jednání je přímo spojeno s člověkem žijícím s druhými ve společnosti, jak ji dnes známe jako samozřejmou, tj. ve společnosti, jak se zformovala v euroamerickém prostředí a staví na svobodě a odpovědnosti osoby.

Kde se pak ale úvahy o veřejné prospěšnosti jednání beru, proč je vůbec třeba se takto ptát?

Samozřejmě tam, kde do hry vstupuje stát, který garantuje společenskou infrastrukturu a vytváří některá z pravidel pro její  provoz. Stát musí určit, po které straně silnice se bude jezdit, a proto se v polovině světa jezdí vlevo a v polovině vpravo, stát také zpravidla určuje, z čeho a jak se platí daně, a tak se v polovině světa touto problematikou nikdo nezabývá a v druhé polovině světa to má každý stát v zákonech nějak „polepené“, zejména v souvislosti s dlouhodobou tradicí a aktuálními osobními nebo skupinovými ambicemi těch, kteří legislativu v této věci protlačují.

Odpovídat na otázku „jak to je“ nebo jak by to mělo být“ je podobné, jako přít se, jestli se má na silnicích jezdit vpravo nebo vlevo. Ti, kdo prosazují nějaký konkrétní model ale samozřejmě argumentují, že právě oni jsou nositeli toho nejlepšího řešení, které je jedině možné a správné, pokrokové, přinese pořádek a efektivitu, kontrolu, zabrání zneužívání… atd..

Maminy budou dál organizovat svoje dětské dny, hasiči soutěže a opékání prasat, horolezci budou učit lézt svoje děti a přiberou i děti druhých, založí si na to oddíly – jen se změní vnější prostředí a fráze, které se okolo toho nabalí, a spousta lidí se uživí na penězovodech, které vzniknou, protože bude potřeba veřejnou prospěšnost v té nebo oné podobě zajistit proti zneužití, hodnotit, kontrolovat, vykazovat… atd.

Přitom by to mohlo být jednoduché, tak jako doposud. U nás se jezdí vpravo a v daňových zákonech jsou nějaké daňové úlevy v rozsahu, který nijak neruinuje státní rozpočet. Je-li problém, není nic jednoduššího než udělat analýzu, kde jsou „díry“, kde je zvykový model zneužíván – a pravděpodobně zjistíme, že je to zanedbatelná část právnických osob – zpravidla velkých subjektů s obraty v řádu mnoha desítek milionů. Náprava je pro legislativce snadná a nikdo z nás se tím nemusí zabývat. Ale u nás se nějaká politicky vlivná skupina rozhodla jít jinudy, svévolně, bez veřejné diskuse. Do návrhu občanského zákoníku se „samo“ a prakticky bez logického zdůvodnění v důvodové zprávě dostalo, že speciální zákon upraví, kdy je jednání právnické osoby veřejně prospěšné a kdy ne. Přitom všichni soudní lidé vidí, že tato ustanovení jsou pojmově nejasná a veřejnou prospěšnost definují kruhem - veřejně prospěšné je to, co je veřejně prospěšné. Asi bude muset vzniknout orgán, který to bude posuzovat, kdo v něm bude sedět ? Za kolik? A bude neúplatný?

Celé dění okolo návrhu zákona o veřejné prospěšnosti pak je napůl trapné a napůl úsměvné divadlo, kde se zásadně skrývá, kdo co proč dělá: je tu skupina, která má jasné zadání, jehož smysl je veřejnosti neznámý a všichni okolo jen kroutí hlavami.

Budeme mít zákon o veřejné prospěšnosti?  Na jednání normálních lidí se nic významného nezmění, jen některé organizace si na svoje stránky přilepí další logo, sem tam občas projdou certifikací a kontrolou, přibude pár úředníků. Maminám stejně nikdo neřekne, že to, co dělají, není prospěšné, koneckonců jim zpravidla na slovech tolik nezáleží, a pokud už jim někdo z místních řezníků nebo pekařů něco na dětský den dá, tak stejně raděj „bez papíru“, protože nechce mít s rozlézajícím byrokratickým molochem nic společného.