(Jeden ze základních výstupů projektu skutek pomoci)

březen 2010

I. Úvod

Co je to sociální politika? Jedna ze základních otázek celkového „rámce“, ve kterém se v tomto projektu pohybujeme. Odpovědi na ni mohou být velmi různé a predisponují pak přístup k mnoha okolnostem týkajících se individuálního jednání (konkrétních skutků pomoci). Individuálnímu jednání rozumíme buď jako věci zcela soukromé, týkající se osobních vztahů, nebo jde o přesah do „veřejnosti“, kdy je pro mne „druhý“ náhodným bližním, se kterým se setkávám. Necháme-li stranou skutky pomoci čistě osobního charakteru, je zřejmé, že se s aktivitami vůči druhým ve veřejném prostoru dostáváme do kontaktu a zpravidla i do překryvu s působením různých subjektů veřejné správy a jejích orgánů a subjektů, které v sociální oblasti cíleně působí.

Z tohoto důvodu je nutné si položit alespoň základní otázky týkající se sociální politiky obecně, aktuální sociální politiky u nás (v ČR), obecnými trendy a možnostmi, jak sociální politiku ovlivňovat. Přitom se budeme držet toho, že jde pro naši věc o téma sice významné, ale okrajové, zvýrazníme proto zejména ty prvky, které mají význam vzhledem k našemu tématu. Problematice „veřejného jednání“, hodnocení jeho prospěšnosti a jeho vztahu k veřejným politikám by pak měla být věnována jiná část programu Aktivity, samostatný projekt, který je ve stádiu příprav.

II. Co je veřejný prostor

1.Moderní stát

V odpovědi na tuto otázku se přidržíme historického výkladu interpretujícího vznik moderního státu v 18. století. Osvícenstvím motivovaný postupně se centralizující stát přebíral od této doby postupně mnoho funkcí, které byly různě rozprostřeny v dosavadní stavovské společnosti, zároveň, stejně postupně, docházelo k občanské nivelizaci. Tyto procesy vrcholí po sto letech na konci 19. století všeobecným volebním právem. To, co v prostředí Francie okolo r. 1790 bylo výsledkem bouřlivého a krvavého sledu zvratů, proběhlo obsahově podobně i ve střední Evropě, v tehdejším Rakousku za vlády Marie Terezie a zejména Josefa II. Symbol této společenské změny, instituce nazvaná „invalidovna“ vznikla v Paříži stejně jako v Praze. Stát si během tohoto procesu vytvořil – de facto mocensky uzurpoval – rozsáhlý vliv na život svých občanů, za to na sebe vzal odpovědnost za péči o ně. Do důsledku pak toto pojetí rozpracovalo Prusko, až k využití statistiky a základů toho, čemu dnes rozumíme jako sociálnímu pojištění: tento stav je po dvou staletích v Evropě už tak zažitý, že ho považujeme za samozřejmý. Zahrnuje systém důchodů, podpory v nemoci, péče o postižené atd.

2. Správa věcí veřejných

Osvícenský stát vycházel z předpokladů poznatelosti světa a procesů, předpokládal tedy, že vládnutí je odbornou dovedností. Skutečnost ale ukázala, že v osvícenském modelu je nějaká „chyba“, protože se vedle sebe vyvíjely různé metody správy veřejných věcí, a navíc se ukázalo, že větší efektivitu dosahují ty, které vytvářejí dostatečný prostor pro aktivity lidí, tj. přebírají některé prvky ze starší, stavovské tradice, mimo jiné samosprávu atd. Po první vlně centralismu tak vznikl prostor pro to, aby se diskutovalo nad různými koncepty, jak formálně upravit některé oblasti společenského života, jakou roli zde má hrát stát, jaké nástroje používat atd. Centralizované státy řízené profesionály – státními úředníky se tedy postupně vrátily k větší plasticitě správy a s tím k hledání, tázání, k místním, aktuálním řešením: vznikly různé konkurenční „veřejné politiky“ – koncepty správy veřejných věcí.

3. Veřejné politiky

Ty jsou formovány na základě různých představ o prioritách života, o dopadech některých intervencí do veřejného prostoru a jejich souvislostech atd. Později pak byly veřejné politiky zastřešeny politickými stranami, které z nich vytvářely svoje volební programy. Tak je tomu především s programy v sociální oblasti, které vždy byly a jsou voličsky zajímavými. Je však hrubým omylem myslet si, že veřejné politiky jsou záležitostí politických stran: veřejné politiky vznikají z mnoha zdrojů – mezi nimiž jsou na prvním místě individuální aktivity a vědecké práce společenské teorie, ale mnohdy hraje roli nějaký nepředvídaný spouštěcí mechanismus apod. Politické strany jen reagují na potenciál, který si mapují, nebo se snaží realizovat nějakou ideologickou linii, která je činí „čitelnými“ pro voliče atd. Pro nás je důležité, že veřejná politika se může zrodit a zformovat na základě jednotlivých aktů, skutků pomoci, které jsou obecně vnímány jako adekvátní reakce na vzniklou skutečnost. Příkladem pro to může být vznik hospicového hnutí v ČR – které bylo zcela neplánované, jako cíl nebylo zahrnuto do volebního programu žádné z relevantních stran – a přesto se prosadilo a vznikla obecná veřejná politika, která chápe hospice jako standardní nástroj sociální politiky státu.

4. Odpovědnost a neformální aktivity ve veřejném prostoruNeformální aktivity tedy mohou na jednu stranu vést až k tomu, že na ně „reaguje systém“, převezme jejich obsah a integruje je do toho, co zajišťuje veřejná správa, ne vždy je to však cílem a ne vždy by to bylo přínosem. Je proto třeba dbát na to, jak jsou neformální lidské aktivity vnímány a prezentovány: pokud se v politické diskusi setkáváme s názorem, že se občan o povahu politického prostoru zasazuje především prostřednictvím voleb – měli bychom zpozornět. Naše téma – skutek pomoci – nám ukazuje, že to základní, z čeho můžeme a v jistém smyslu musíme vycházet, je osobní odpovědnost za jednání – jak dlouhodobě, v promyšlených rozvrzích, tak autenticky, tedy tak, že svoje dlouhodobé koncepty bereme pouze orientačně, ale přijímáme svoji vystavenost aktuálnímu nároku, vyplývající z toho „co se děje“. Kdokoli se snaží popřít tuto „podvojnost“ odpovědnosti člověka, ochuzuje sebe a druhé o něco podstatného, co k člověku patří. Zajisté je třeba „připravit dřevo a zásoby na zimu“, tedy jednat s ohledem na budoucnost tak, jako „dospělý Evropan“. Ale kdo redukuje celou odpovědnost člověka na takovéto dlouhodobé koncepty, prokazuje velmi malé porozumění skutečné odpovědnosti a zpravidla tak prozrazuje závislost na nějaké ideologii, tedy na souboru tezí, které vyvyšuje nad druhé.

5. Shrnutí k veřejnému prostoru

Veřejný prostor je tedy velmi složitým průsečíkem, kde se prolínají různé zájmy a různé typy jednání, motivované dlouhodobými i aktuálními cíli – přičemž se předpokládá, že celek „diskuse“ o tom, co je správné a „co se má dělat“ a „jak co dělat“, směřuje k tomu, abychom spolu mohli žít, aby se nehromadily skryté animozity, nedorozumění atd. V tomto smyslu vzrůstá význam veřejného prostoru jako prostoru vzájemné kultivace. Čím méně je stát autoritářský, tím více narůstá význam veřejného prostoru, nejen proto, že je nabídnut, ale proto, že bez procesů, které se v něm odehrávají, by došlo k nepředvidatelným katarzím. O tom svědčí pokusy zavést systém současných demokracií v prostředích, která takový veřejný prostor založený na aktivitách a individuální odpovědnosti neumějí vytvořit. Samotné demokratické instituce pak jsou jen karikaturami toho, čím mohou být v západní Evropě, Americe a těch zemích, které dokázaly převzít jejich tradice. V této tradici se konkrétní aktuální skutky, jako jsou například skutky motivované tím, že nám druhý (byť „cizí“) není lhostejný, se významně podílejí na tvorbě veřejného prostoru.

III. Konkurenční interpretační rámce

1. Samozřejmost státu, vláda profesionálů

Často se setkáváme s tvrzením, že neziskové organizace a jednotlivci v sociální oblasti doplňují to, co nedělá stát nebo co by mohl dělat jen neefektivně a špatně. Podkladem pro takovou argumentaci je přesvědčení, že „stát se má starat“ a my mu „jen“ pomáháme. Z předchozího krátkého náčrtu ale plyne, že formace státu jako politického hegemona je věcí relativně nedávné tradice a je vázána na jeden způsob myšlení, který bohužel v současné době znovu nabývá na významu ve formě novoosvícenství. To předpokládá, že o podobě reálných mocenských nástrojů a jejich použití (tedy toho, co by se podle nás mělo formovat na základě veřejných politik) by měli rozhodovat „odborníci“. V tomto smyslu pak je korektní manipulovat s veřejným míněním tak, aby „prošlo“ to, co je předem určeno jako „správná“ volba, často jsme toho svědky. Společenské vědy pak umí zastřešit téměř cokoli a také v přírodních vědách jde zejména o zaměření výzkumu, vědci, usilující o podstatné prostředky financování z veřejných zdrojů, pak jsou ochotni připravit téměř jakékoli výsledky. Kdokoli relativně starší si pamatuje na nečekané kotrmelce a zvraty – to, co bylo v jednu dobu vědecké, je o pár let později překonáno a zcela opuštěno a vše se řídí nějakou novou, pokrokovější pravdou. Věda přináší výsledky, o nichž tvrdí, že „platí“, ale nemá žádnou odpovědnost.

2. Primát politiky

Zcela jinak argumentují ti, kdo se snaží veřejný prostor „vyprázdnit“, snaží se nahradit ho „delegací“ vykonávanou prostřednictvím politických stran a voleb. Podle tohoto názoru kdokoli, kdo ve veřejném prostoru jedná „za sebe“, by si měl uvědomit, že vstupuje někam, kam nepatří, a měl by za to být oprávněně ostrakizován. Svůj zájem o veřejné dění přeci může naplňovat buď v rámci politických stran usilováním o politický mandát, nebo podporou politického mandátu někoho druhého – a nebo pak jako volič ve volbách. Do důsledku se tak dotahuje teze, že všechna moc má pocházet „z lidu“, a to přehlednými formami (delegací). Reálně ale musíme vidět, že nám tu nejde o moc, protože ta je potřeba jen k tomu, aby bylo možné určit, kdo má rozhodovat o tom, jaké použijeme formální nástroje veřejné správy. Pro běžný život není žádné „moci veřejné správy“ potřeba, platí tu zákon dostatečného důvodu – proč by se měl stát motat do věcí, které mu nepřísluší? Důvod pro tento tlak je nasnadě: především tu jde o to, aby reálné politické praxi nebylo nastavováno „zrcadlo“, aby se realita jednání institucí nemusela poměřovat s jednáním autentickým, osobním, vycházejícím ze skutečné odpovědnosti a ne jen z mocenských vazeb. Primát politiky stejně jako ideologie novoosvícenství vede k tomu, aby stát „zbytňoval“ a zasahoval až na samu hranici soukromí lidí a do jejich vzájemného jednání. Zpravidla se politické síly prezentující tento názor distancují od státu a hlásají jeho zeštíhlování.

3. Postmoderní ideologie

Často se však setkáváme s ještě nebezpečnějšími postupy, které vedou k destrukci veřejného prostoru, s manipulativními ideologiemi, které v zásadě opouštějí samy předpoklady veřejného života, jak o něm uvažujeme. Vychází se přitom z přesvědčení, že „svět chce být klamán“, podstatné jsou pouze zájmy elit, ty však nemá smysl formulovat veřejně. Veřejný diskurs je vždy jen věcí náhody a nálad, proto je výhodnější nahradit ho předvidatelnými, manipulací dosažitelnými „prefabrikáty“ předstírajícími smysl, zaplňujícími veřejný prostor, zejména mediální svět. Politické události a postoje pak hrají jen zástupnou roli, vše podstatné je věcí obecného souběhu zájmů těch, kdo takovouto ideologii vyznávají. Všichni, kdo jsou schopni veřejné dění dostatečně analyzovat, se mohou na této hře začít podílet – a je to skutečná hra, protože slova používaná pro označování reálií, které spoluutvářejí veřejný prostor, jsou používána jen pozičně. Identifikovat takový přístup je obtížné, jde to pouze „po ovoci“. Příznačným projevem takového postupu může být, ale nemusí, nedůvěra ve veřejný prostor, spojená s pohrdání těmi, kdo se „o něco snaží“, i to však lze skrývat a maskovat. Ti, kdo se snaží tuto věc pojmenovat, se ocitají v těžko komunikativní poloze a snadno sklouzávají k paranoidním představám o „organizovaném světovém spiknutí“. Přitom jde o něco jiného: představa o vládnutí, založená při zrodu moderního státu, se vyčerpala, ti, kdo se formálně mají cítit jako „lid, tedy „zdroj moci“, jak je to prezentováno v ústavách, se naopak cítí podvedeni a v jistém smyslu podváděni jsou. Tento myšlenkový model je výsledkem krize moderního státu, ta však nijak přímo nesouvisí s naším tématem. Souvisí však svými důsledky: jsme svědky toho, že veškeré tradiční instituce ztrácejí svůj smysl, vyprazdňují se, v tomto ohledu je kauza plzeňské právnické fakulty jen ilustrativní anekdotou. 4. Závěr ke konkurenčním myšlenkovým rámcům – význam formativního jednání

Výše zmíněné tři konkurenční modely myšlení jsou zde samozřejmě načrtnuté jen zkratkovitě a s velkým zjednodušením. Máme-li uvažovat o tom, co znamená reálné aktuální jednání vedené odpovědností vzhledem k veřejnému prostoru, pak musíme rozumět tomu, proč a jak je interpretováno těmi, kdo myslí jinak, kdo mají jiné cíle, staví na jiném přesvědčení. Domnívám se, že v zájmu o skutek pomoci jsme, alespoň v převážné části, motivováni především tím, že takové jednání je samo o sobě přínosné, a v sociálním smyslu pak formativní – je vzorem, je příkladem toho, že „to jde“. Někdy až po letech, někdy nevysledovatelně, ale příklad skutků pomoci působí. Již tím, že ukazujeme na význam jednání a že cenné je zjevně jednání formativní, argumentujeme proti těm, kdo se snaží prostor pro svobodné jednání, veřejný prostor, ovládnout, omezit nebo vyprázdnit. Skutky pomoci tak často vykonáváme navzdory – přes to, že to v „očích světa“ není rozumné, že to nepřinese žádný pozitivní efekt, že budeme vnímáni jako „užiteční hlupáci“ atd.

IV. Aktuální sociální politika u nás

1. Moderní historie

Po r. 1990 jsme převzali sociální systém zformovaný v šedesátých letech, s několika drobnějšími úpravami, tedy poplatný centralizovanému státu: vznik obcí a posléze krajů však způsobil, že do tohoto systému se „prolomil“ zcela nečekaný prvek – navíc byl celý systém pod tlakem zvnějšku, vznikla řada poskytovatelů péče a subjektů, které si samy formulovaly svoji misi – chtěly různými způsoby pomáhat druhým. V jistém smyslu to byla velmi bohatá doba, nabízející nepřeberné možnosti komukoli aktivnímu. Velmi brzy se však vyčerpala a narazila na svoje limity: ty byly především finanční. Jednak je způsobovala existen-ce příspěvkových organizací, které byly financovány z veřejné správy, která je zřizovala, a které byly oproti spontánně zvyklým a nebo jen „jiným“ subjektům v nesrovnatelném postavení. Podstatným motivem pro volání po zásadní novelizaci podmínek pro poskytování sociální pomoci tedy byla představa o tom, že jakýkoli jiný systém musí být spravedlivější co se týče distribuce zdrojů. Druhým podstatným motivem, který však nebyl s tím prvním zcela kompatibilní, byla snaha „změnit systém“ – tj. odstranit jeho formy a nastavení vycházející z minulosti, rozpustit ústavy, převést péči na lepší úroveň. Volání po „novém systému“ nakonec vedlo k přijetí zákona o sociálních službách, před kterým někteří dlouho varovali. Ti, kdo ho tvořili, ale měli své vlastní cíle, byli vedeni ještě jiným motivem, zjednodušeně řečeno snahou standardizovat a jednotně interpretovat všechny činnosti v sociální oblasti.

2. Zákon o sociálních službách – realita

Přesto, že někteří upozorňovali předem na nekonzistenci očekávání různých skupin, byl nakonec zákon přijat s velkou podporou a úlevou. Brzy se ale ukázalo, že pro formulaci zákona nikdo nevyhodnotil, jak se podařilo třetí výše jmenované skupině „ovládnout pole“. Ti, kterým šlo o to, aby stát vytvořil spravedlivý systém rozdělování veřejných prostředků, nedocenili, že podali prst a zcela se vydali v moc těm, kdo budou rozhodovat o tom, co je spravedlivé a správné. Zákon totiž především zavedl v podstatě ideologický model, který pojem péče odsunuje stranou jako nekorektní a v souladu s vyhraněným pojetím člověka a státu omezuje jakýkoli vzájemný kontakt mezi jednotlivými subjekty a redukuje ho na kontrakty. Tak se napříště již nejedná o pomoc, ale o poskytnutí služby, čímž je míněn kontraktový vztah, kdy na jedné straně je poptávka, na druhé straně nabídka. Nabídka pak musí být nediskriminační, otevřená pro každého za stejných podmínek atd. Celý sociální systém tak dostal kvaziobchodní podobu a zcela formalizovaný obsah, a dokonce se stal povinný – žádná právnická osoba nesmí vyvíjet žádnou sociální činnost mimo rámec tohoto zákona. Navíc se zákon zaměřuje především na ty, kdo sami a nebo prostřednictvím svých právních zástupců umí využít takto nastavený systém služeb. Tj. je výhodný jen pro některé cílové skupiny, podivuhodnou shodou okolností ty, které dokázaly vytvořit silné lobby v parlamentu. Pro skutečně slabé a pro ty, kteří jsou v aktuální nouzi, se ukazuje kontraktový model jako zcela nevhodný.

3. Dopady zákona o sociálních službách

Zákon především způsobil obrovský nárůst výdajů státu, což by nás v tomto smyslu nemuselo zajímat, pokud by se to nějak pozitivně projevilo. Zároveň ale zcela zklamal očekávání těch, kdo podporovali jeho vznik s představou, že se snáze dostanou k prostředkům od státu,dvojí finanční toky pro příspěvkové organizace zůstaly zachovány atd. Zákon nepřivodil v dostatečné míře ani očekávané změny v praxi velkých sociálních ústavů, které si jen musí dávat pozor, aby formálně naplnily složité, ale v podstatě byrokraticky zvládnutelné podmínky. Zato doprovodných negativních jevů je mnoho. Mezi jiným se tak škrtem pera zcela marginalizovaly zřizovací listiny nově vzniklých subjektů, které měly formativní význam, obsahovaly vymezení cílů a způsobů jejich dosahování – dnes je to možné pouze tak, že se zde vyjmenuje některá ze státem registrovaných sociálních služeb. Zákon také způsobil v podstatě trvalou petrifikace existujícího stavu, nepředpokládá žádnou dynamiku, žádný pohyb, změnu. Tím, že jde o uzavřený systém, nemá taky žádný další subjekt jakoukoli motivaci podílet se na jeho financování a rozvíjení, existující procesy probíhajících pozitivních změn se vlivem zákona fakticky téměř zastavily. Např. všichni klienti mají formálně sestavené „individuální plány“, realita je však výsměchem této myšlence, navíc se vůbec neřeší obecnější problém, totiž zda je vůbec smysluplné v některých případech s daným klientem formálně plánovat, snížila se prostupnost různých sociálních služeb atd.

4 . Co to znamená pro sociální politiku z hlediska tvorby veřejných politik

Reálná sociální politika státu tak byla vyjádřena zákonem (a souvisejícími prováděcími vyhláškami), zasahujícím až do každého detailu činnosti, zcela vytrhávající sociální sféru z oblasti veřejného prostoru. Veřejný prostor tak je nadále ochuzen o všechny formativní prvky, které by mohly plynout z aktivit nezávislých na státu. O to větší důraz je pak na jediném, co takto nastavený a kontrolovaný systém nezasahuje – na individuální jednání. Kromě toho vyžadovaná „korektnost“ způsobuje, že se řada činností tradičně sociálních ocitá zcela mimo sociální oblast, aby se tak špatný zákon „obešel“, zejména jsou prezentovány jako činnost zdravotnická nebo čistě podnikatelská. Například v rozporu se zákonem je zřídit domov pro přestárlé kněze a nebo podobný domov pro příslušníky židovského národa atd. Odporuje to axiomu otevřenosti každé služby všem žadatelům bez možnosti preference či výběru klientů. To není zanedbatelný „okrajový“ problém, to je zásadní právě v tom, jak se vynucovaná sociální korektnost v posledku zvrací ve svůj protiklad. Sociální politika, která nevyrůstá z podhoubí života a diskusí ve veřejném prostoru, může být zajišťována a garantována jen mocensky – nikdo pak nemá zájem se na ní podílet. A stále se pak zvyšuje napětí, které by jinak v rámci veřejného prostoru postupně nalézalo cesty k řešení.

V. Význam skutku pomoci

S ohledem na všechny zmíněné souvislosti je možné pohlédnout na autentické jednání vedené odpovědností za druhého ještě z jiného pohledu, než jaký jsme měli doposud: jde o jednu z mála možností, která ještě zůstává otevřená, jinak v mnohém žijeme pod tlakem, který významně deformuje to, co by se jinak v rámci sociální pomoci dělo, mohlo dít. Mnohotvárná podoba pomáhání jedněch druhým byla nahrazena standardizovaným mocenským nástrojem, vynucujícím homogenitu, která se příčí životu i zdravému rozumu. Ze systému jsou vytlačeni všichni ti, kdo jsou kreativní, přinášejí podněty, v tomto kontextu ve velké většině nevítané. Aktuální skutky pomoci, jednání vedené bez ohledu na reálné postoje státu, je tak v každém případě též nutno chápat i symbolicky, jako projev přirozené snahy nenechat se vtáhnout do nepřirozeného systému, projevem nesouhlasu s tímto systémem. Platná veřejná politika u nás vychází z předpokladu, že pomáhat je nekorektní, protože se pomáhající již vždy dopouští ponižování druhého. Z jaké představy o člověku se to může odvíjet? Kdokoli znalý evropské tradice, a to jak v kořeni křesťanském, tak v kořeni řeckém, musí zakroutit hlavou a podivit se nad nesmyslností, až zvráceností takové představy o člověku. Je třeba říci NE. Pomáhat se má a stát by tomu neměl bránit!

V tomto příspěvku jsme se nesnažili udělat z prostého skutku pomoci něco, čím není. Jen šlo o to ukázat, že právě takovýto jednoduchý a z hlediska člověka základní akt může být tím nejlepším, čím se bráníme manipulacím a tlaku soudobých ideologií.