(úvodní slovo pro třetí setkání projektu „Význam slibu“: Slib – veřejný akt)

Co znamená slovo slibuji jsme doposud nechávali stranou, a věrni postupu, kdy jsme začínali u bližního a pomoci, necháme si to až na konec. Nejprve je na řadě fakt, že slibujeme „na svou čest“, na něco - tak jako se v USA přísahá na Bibli nebo ve zcela jiných kulturních souvislostech na fousy prorokovy. Přísahá se na to, co považujeme za podstatné, nezpochybnitelné, jisté. Kdybychom ale udělali na dnešních školách test, co znamená slovo čest, možná bychom se dozvěděli něco ze sci-fi nebo fantasy literatury, ale toto slovo dnes není u mládeže součástí běžné výbavy do reálného života.

Jistě, o to významnější je tento motiv do společnosti vnášet a zabývat se jím. Přitom je ale důležité vědět, že čest je jedno z určení, které stojí na prahu moderní doby – když otcové francouzské revoluce slavnostně vyhlásili své krédo „rovnost – svoboda – vzájemnost (méně přesně rovnost, volnost bratrství), měli zapotřebí ještě upřesnit, jak myslí onu rovnost – je tím míněna obecná rovnost všech lidí – s výjimkou cti, (majetku a nadání, to však pro nás není důležité). Čest je tedy něco, v čem jsme si vždy nerovni, co nás rozlišuje.

Slibovat na svou čest znamená dávat najevo, že aspiruji na to být čestným a že čest považuji za něco reálného, nerelativního. Čest mám, jinak bych na ní nemohl slibovat, a slibuji „jak dovedu nejlépe“, tedy s vědomím, že význam tohoto slibu vztahuji právě k oné jistotě morální integrity člověka, která nejde zpochybnit a zrelativizovat, ať už je můj způsob myšlení jakkoli mělký či hluboký. Ve cti se lišíme, vlastní čest je to, co nekontroluji a „nad co“ se nemohu postavit. Někdo se může vysmát obsahu slova čest, ale podstatné je, že ti, kdo slibují, to dělají jak dovedou nejlépe, tedy tak, aby nic z toho, jak rozumí sobě a světu v tomto slibu, „nestálo stranou“, aby nešlo „jen“ o nějakou omezenou platnost slibu, o jednu z „her“, které se hrají, aby nešlo v případě skautského slibu „jen“ o nějakou epizodickou roli, přiřazenou k danému věku či situaci.

Slibuji na svou čest – na to, co mě v daném okamžiku přesahuje, protože čest jsem si nedal, ani si ji nemohu „obnovit“, a slibuji „jak dovedu nejlépe“, tedy s vědomím, že nejde o cokoli částečného. Slibuji nyní - s vědomím toho, že nemohu předjímat, jaké důsledky pro mne může mít, když budu svým slibem vázán někdy v budoucnosti, kterou nedovedu odhadnout nebo si ji představit.

Variantou tohoto ukotvení slibu je např. formulace „před Bohem a před lidmi“ – ve smyslu lidem a Bohu na očích, které zvýrazňuje slavnostní charakter slibu a to, že jde o společenskou událost charakteru slavnosti, tedy jednání, které přesahuje každodennost, profánní děje. V tomto smyslu je třeba rozumět i prvním formulacím slibu, kdy se slib skládal přímo „Bohu a králi“. Nejde tu v žádném případě o tzv. „náboženský dovětek“, který není svým obsahem ani svojí formou slibem, protože slova „k tomu mi dopomáhej Bůh“  jsou prosebnou modlitbou. Ta může být významná pro toho, kdo ví, co je to modlitba, ale jinak by neměla být, a předpokládáme, že již dávno není, předmětem sporu.

Ve znění slibu „na svou čest, jak dovedu nejlépe“ jde o vystižení onoho přesahu, kterému dobře rozumíme (pokud se orientujeme v myšlení první poloviny 20. století) ve smyslu odkazu na lidskou integritu, která má někde svůj úběžník. Stejný význam nám však mohl unikat, když se diskutovalo o tom, co znamenají slova král a Bůh. Přitom nelze tvrdit, že je to „jedno“. Slibujeme-li  Bohu a králi, odkazujeme se k tomu, že svět má formální řád, který respektujeme a jehož se cítíme součástí – je to mnohem komplexnější a obsažnější než vymezení „cti“. Je mnohem těžší takový slib interpretovat jako cosi „volního“, cosi, co mohu celkem snadno „vzít zpět“, co „zestárlo a zvetšelo“. Ale z nějakého důvodu je to v našich zemích jinak. V prostředí Rakousko-Uherska  a individuace víry by takové znění působilo směšně, mimo jiné i proto, že v tu dobu již po desetiletí korunovace českého krále neproběhla a krále jsme de facto neměli.

Pro myšlení, v jakém se formoval skauting u nás na počátku 20. století, má slib ve znění „na svou čest jak dovedu nejlépe“ svůj jasný obsah. Mementem by však pro nás mělo být, zdali se formulace „na svou čest“ po sto letech nestává pro současníky nepochopitelnou, již z toho důvodu, že alespoň část mladých lidí zná slovo čest jen v romantickém kontextu pokleslé literatury. Jde o to, aby se slovo čest nastalo ve slibu jen „ornamentem“, něčím, co je vnímáno jako „dobový motiv“. Paradoxně je tak dnes slib Bohu a králi interpretačně jednodušší a komunikativnější, bez ohledu na to, kdo je věřící a jak.