Slib můžeme uvažovat ve třech různých významech, modech. Jednak je to běžný slib, kterým se  vytváří každodenní skutečnost společenské důvěry – že co řeknu, to platí. Slibujeme druhým – že někam přijdeme, že něco uděláme, zařídíme, děti slibují svým rodičům „že už to víckrát neudělají“ atd. Slib je v tomto smyslu běžným sdíleným závazku do budoucna, který je chápán situačně – má přesnější či volnější obrysy, jeho význam je více či méně „doslovným“ až k obecné proklamaci. Pro konstituování budoucího jako otevřenosti, do které se vztahujeme, ale má slib v tomto pohledu velmi významnou roli – otevírá budoucnost jako to, co se dá očekávat, vytváří přesahy zabydlené a sociálně strukturované přítomnosti do toho, co bude daleko víc, než jen kontrakty a povinnosti, které plynou ze smluv a vynutitelných závazků.

Na samém protikladu k tomu jsou sliby tak, jak se používají u církevních řádů – časné a věčné sliby řeholníků. Zde je slib chápán jako vysoce závazný akt, obsah tohoto závazku se vztahuje k nejzávažnějším skutečnostem života, ale i metafyzického rámce, toho, co nás přesahuje. Řeholní sliby stejným způsobem strukturují budoucnost, ale jejich obsah je zcela přesný – jde o přijetí závazku žít zcela jasně daným životem, ve kterém jsou povinnosti a naopak zakázaná jednání zcela přesně formulovány.

Tím, co nás tu zajímá, jsou sliby, které mají vysoký společenský a formativní význam, sliby skládané slavnostně a v rámci širší strukturované komunity. Právě proto se náš konkrétní zájem zaměřil na skautský slib – ten je ve své obecnosti a neopakovatelnosti na jedné straně podoben slibům řeholníků, nemá však pevně daný obsah, který by určoval každodenní jednání. Je spíše formativním momentem, ke kterému je nutno se vracet a aktualizovat jeho význam, promýšlet jeho obsah a souvislosti s tím, jak se proměňují situace, kterými člověk ve světě prochází. Ať již ve zkouškách obstojí nebo zklame,  je vždy možné, aby se vrátil ke slibu jako k východisku v tom, jak se orientovat vzhledem k budoucnosti. Skautský slib je především formativní - formuluje etické a osobnostní maximy, ale ne pro hodnocení a souzení toho, co se stalo, ale pro rozhodování o tom, jak jednat.

Ať už uvazujeme slib obecně jako specifický způsob, jak sdílíme s druhými to budoucí, jako životní jasně formulovaný závazek nebo jako formativní akt, jedno je společné: slib je v jistém smyslu akt dvojstranný. Slib má význam tehdy, když si člověk uvědomuje jednotu toho, čím byl, čím je a čím bude, když si uvědomuje, že aktualita není jediným kriteriem a že skutečnost a pravda není „jen“ tím, co „vyplave na povrch“. Oproti všemu, co se „jeví“, jsou tu ještě jiné podstatné skutečnosti, tedy to, jak se věci „ve skutečnosti mají“ – a slib se vztahuje právě k takovému přesahu. Je skládán „před Bohem“ – tedy má smysl tehdy, pokud si uvědomujeme, že naše myšlení není uzavřenou „černou skříňkou“, do které „zvenku“ není vidět. Nejde o to,  jak si kdo Boha představuje a jaké je víry – jde o elementární fakt, že tu existuje myšlení, které nelze „obelhat“ tak, jako mohu obelhat sám sebe, kterému to nejde „vysvětlit“, jako občas vysvětlíme sami sobě proč co být muselo nebo naopak nemohlo atd. Slovo Bůh tu znamená, že mi někdo vidí do duše či do srdce a já to nepopírám a nebráním se tomu.

Pokud tomu tak není, pak je každý slib alespoň z části jen jakési avízo, s velkým podílem významu „možná“, tím větším, čím významnější bude rozdíl mezi předpokládanou budoucností (odhadem toho, co bude) a budoucí skutečností. Pro toho, kdo preferuje okamžik, je pochopitelné, že slib „relativizuje“,  ve smyslu „když jsem sliboval, tak jsem tohle nevěděl… a to mě obhajuje“. Je-li lidské myšlení vždy primárně aktuální, pak slib sám o sobě má smysl pouhého vyjádření zájmu, priorit, které se mohou a vlastně nutně musejí měnit.

Mimo jiné proto má smysl obhajovat slib jako akt, který je ze své povahy závazkem a formativním základem. Žijeme dnes v konzumním tlaku, který se nás snaží udržet v aktualitě, žijeme v každodennosti, která rozmývá dlouhodobější orientaci, odpovědnost a vlastní formaci. Vzít slib vážně v tuto chvíli znamená vzepřít se tomuto tlaku.