Základní pojmová analýza

únor 2010

Základní seznámení s programem Aktivity vyšlo jako samostatná publikace v rámci projektu Vůle dárce a je k dispozici všem účastníkům projektu Skutek pomoci. Tento článek proto jen detailně rozvádí témata, která se bezprostředně týkají jednání a skutku.

I. Skutek jako akt

Zabýváme-li se „skutkem pomoci“, je třeba ohledat také širší souvislosti skutku samého – co je skutek, jak se má ke skutečnosti, jak mu rozumět, co je dobrý skutek a co je oním dobrem, zda společenská hodnota nebo nějaké aktuální „dobro“ nebo jde o obecnou kategorii…

Přitom slovo skutek pomalu mizí z našeho slovníku. Dnes se používá přinejlepším ve výsměšném „skutek utek“, kterým hodnotíme něčí neschopnost se rozhodovat, kterým označujeme stav, kdy se nic nestalo, daná osoba nebyla schopna zasáhnout do stavu, ve kterém okolnosti vyžadovaly, aby jednala. Skutek je aktem jednání, je tím, čím člověk zasahuje do běhu věcí, dělá něco, co dělat nemusí, svým rozhodnutím a jednáním mění danou situaci. To však nikdy není zcela neutrální, skutek vždy jde hodnotit, a to jak co do záměru, tak co do dopadů – přitom však dopady takového jednání nikdy nelze popsat vyčerpávajícím způsobem – nikdy není jasné, jak skutek jako takový ovlivnil druhé, okolí a nakonec i jednajícího samotného. Proto mluvíme o formativních a kreativních aktech: skutek formuje a přináší něco nového. Skutek je takové jednání, které není očekáváno, které není „samo sebou“, které neplyne z povahy věci, z běhu každodennosti. Skutkem na sebe beru odpovědnost, ať již jsem dostatečně domyslel jeho dopady nebo ne.

II. Dobrý skutek, hodnotový aspekt skutku

Dobrý skutek je spojen s hodnotou a to přináší celou řadu otazníků. Dobrý skutek se nedá přesně naplánovat – tím takové jednání pozbývá povahu skutku, stává se rutinním jednáním. Chceme-li konat „dobré skutky“, znamená to jistou připravenost. Ale ani tato připravenost nic nezaručuje. Dobrý skutek je také třeba oddělit od dobrého jednání obecně - někdo může celý svůj život obětovat druhému nebo nějaké dobré věci, ale přesto nelze říci, že se tím pádem jeho život sestává z nepřerušené řady dobrých skutků. Zaměření člověka k pomoci bližnímu obětavost atd. – to vše je pozadí, na které je možné dobré skutky vnímat jako ovoce na dobrém stromě. Dobrý skutek je akt – a je tedy také spojen se situací, rozvrhem, který je nečekaný, s konstelací věcí, na kterou se nejde dopředu připravit. Jedním z podstatných poznatků při ohledávání skutku a dobrého skutku zvlášť je, že nás upozorňuje, jak závažný ohled našeho života je zvládání aktuality okamžiku a nároků, které jsou vznášeny teď a tady, bez ohledu na naše bohulibé plány a dobrá předsevzetí. Zaměříme-li se na skutky, zvýrazní se nám zásadní význam aktuality, neboť ta přináší příležitosti osvědčit se, vnímat a reagovat.

III. Dobrý skutek a dobré jednání

Dobro, které je plánováno, je vždy jen jedním z možných jednání, které  lze z jiného pohledu analyzovat jako jednání schématické nebo dokonce pokrytectví, dobrými úmysly jsou v lidovém rčení dlážděny cesty do pekel. Především však je vždy možné jednání vztáhnout k nějaké věci, k cíli jednání, který je zpravidla předem daný a je možné ho také předem prezentovat a společensky interpretovat. Ani se nemůžeme divit, že systematické „pomáhání druhým“ je v dnešní době často interpretováno jako naplňování svých vlastních potřeb, někdy i založených v poruchách osobnosti. Takovou interpretaci nelze zcela vyloučit a argumentace proti ní je obtížná, avšak zabýváme-li se skutkem pomoci, dobrým skutkem a nikoli programovým jednáním, pak nás vůbec nemusí zajímat.

Dobrý skutek je způsob, jak člověk reaguje na nárok, který je na něj vznesen v rámci aktuálního okamžiku. Jiná věc je osobní připravenost k pomoci, osobní připravenost k oběti, osobní nastavení k tomu vnímat. Skautské nebo foglarovské příručky k vedení mládeže často vedou k tomu, aby mladý člověk dělal alespoň jeden dobrý skutek denně (okénko modrého života) a dávají tak dobrý skutek do souvislosti s řadou nároků, které počínají ranní hygienou, cvičením, slušností mluvy atd. To samozřejmě má svůj význam ve formování osobnosti, zejména v tom, že si mladý člověk v hodnocení daného dne uvědomí, ve kterých situacích jak jednal. Ve znění skautského slibu také zaznívá „duší i tělem být hotov pomáhat bližnímu“. Jde tu o připravenost – otevřenost pro to, co může přijít. Hodnotový aspekt skutku je tedy právě protikladem k hodnotovému záměru: skutek je reakcí na to, co nelze předem připravit, co nejde naplánovat, co se nemůže stát rutinou.

IV. Společenská dimenze dobrého skutku

Dobrý skutek je především vykonán – jen někdy je zaznamenán, postřehnut, společensky reflektován, vnímán. V některých případech není třeba k dobrému skutku nic přidávat, není třeba ho nějak interpretovat – prostě tu je jako něco, co patří do lidského světa. Lidé dělají dobré skutky a čas od času se jim stane, že jim někdo udělá radost, potěší je, pomůže, to patří dobrému životu. Teprve s tím, jak se v novověku strukturovalo „sociální myšlení“ a jako předmět zájmu abstrahovala „společnost“, vyskytla se řada interpretací dobrých skutků, o dobrých skutcích se může mluvit jako o „jevu“, který se dá nějak kvantifikovat, zkoumat jako statisticky zajímavý celek atd. Touto cestou se v rámci programu Aktivity dát nechceme a nedáme. Sociální dimenze dobrého skutu je otázkou, kterou si kladou ti, kdo přemýšlí v pojmech sociálních systémů. Nás zajímají skutky a skutečnost, a tak se zabýváme nesporným společenským aspektem dobrých skutků. Ani dobré skutky nevybočují z obecných forem jednání, se kterými lze počítat, které patří k danému kulturnímu prostředí. Potěší nás, ale neudiví, když nám někdo nezištně pomůže v nepředvídané situaci, ale to neznamená, že je to výzva k riskantnímu a neodpovědnému jednání. Sami v neočekávaných situacích pomůžeme, ale bráníme se, abychom se nestali obětí manipulace, kdy je taková situace jen předstíraná nebo na nás nahraná.

V. Skutek pomoci

Skutek pomoci je jedním z možných dobrých skutků: pomohu-li, pak můžu jistě zároveň potěšit, udělat radost, způsobit, že se stane něco, co by se jinak nestalo apod. Ale skutek pomoci přímo předpokládá další rozměr: situaci, ve které je pomoc to, co se má udělat, situaci, která si (nejen obrazně řečeno) o pomoc žádá. Někdy je pomoc poskytnuta a teprve potom ten, ke komu pomoc směřuje, zjišťuje, jak pomoc potřeboval atd. Při přemýšlení o skutku pomoci se ne vždy dostatečně zabýváme těmi, komu je pomoc poskytnuta. Zajisté se jedná o situace, ve kterých jde o jimi subjektivně pociťovanou nouzi, opuštěnost, neschopnost vyřešit rozporné zadání, překonat to, co se jeví jako překážka apod. O skutek pomoci někdy žádáme, když se nám stane nehoda, ale k povaze věci patří, že se přiměřeně snažíme takovým situacím vyhnout. Ale mnohdy jde o řešení situace, kterou daná osoba v plném rozsahu reflektuje až zpětně, když jde o nějaké nebezpečí apod., tedy něco, co daná osoba nevidí, neví.

Skutek pomoci je autentickým projevem vzájemné lidské odpovědnosti v situacích, ve kterých je zřejmé, že člověk není „samostatná“, od druhých oddělená monáda, skutek pomoci je projevem toho, že ohrožení nebo omezení jednoho člověka se nějakým způsobem dotýká i druhých – a že je možné na takovou situaci přiměřeně reagovat.

VI. Žít s druhými

Žít spolu s druhými skuečně jde: skutek pomoci je toho vzorem. I když se mnohokrát přesvědčujeme o tom, že někteří hřeší na dobrosrdečnost druhých, využívají ji, zneužívají situace, kdy mohou něco získat bez vlastního přičinění apod. - formativnost skutku pomoci je nesporná. Do pokleslého světa tak proráží zkušenost s něčím, co zjevně patří k člověku – totiž s lidskou vzájemností. Tato zkušenost pak zůstává v paměti lidí, neustále nese onu mnohotvárnost, bohatost života. S pokusy zplošťovat a snižovat význam lidského jednání se setkáváme na všech stranách, jsme pod tlakem nejrůznějších pokusů předvádět člověka jako osamoceného sobce, jen trochu složitější zviřátko, které má zájem jen o to naplňovat svoje potřeby. Pokud se týče lidí jako skupin,pak se nezakrytě manipuluje, pod odborným názvem „cílová skupina“ ztrácí lidé svoje tváře, zakrývá se vzájemnost jako něco, co nedílně patří k člověku. Ale právě zkušenost se skutkem pomoci, s nezištností, vytváří v lidském myšlení prvek, který je nekompatibilní se všemi ideologiemi. Pro to, jak žít s druhými, můžeme použít různé obrazy, od kasáren až po nejrůznější „vlídné“ utopie. Ta kasárna nejsou rozhodně ideálem lidského soužití, ale i zde je prostor pro skutky pomoci – a pro myšlení o utopiích je to podstatný poznatek – utopie, kde by nebylo možné pomáhat těm, kdo jsou v tísni nebo nouzi, by byla horší než kasárna.