© Nett 2010 , program Aktivity, projekt Veřejné jednání - obecná prospěšnost

I. Typové odpovědi (zobecněno podle reálných výsledků)

Při hodnocení státu a jeho aktuálních a žádoucích rolí se projevilo několik zcela zásadních  a neslučitelných přístupů, někdy ne zcela vyhraněných. Některé odpovědi fúzovaly – zvýrazňovaly někdy ten, jindy onen aspekt věci, ale téměř vždy bylo zcela zjevné, že je to dáno buď neznalostí daného tématu (např. téma územních samospráv) nebo aktuální zainteresovaností (např. současný daňový zákon vypočítávající právnické osoby podle typů jako nositele některých zvýhodnění). Proto jsme se rozhodli představit omezený počet typů odpovědí, do jisté míry zobecňující, vycházejících ale z jazyka a formulací použitých v konkrétních dotaznících a rozhovorech. Pro celistvost výpovědi jsme někdy přeskupili nebo seskupili odpovědi do jiného pořadí než v jakém byly kladeny. V některých případech pak odpovědi byly natolik „komplexní“ že praktiky nelze udržet je ve struktuře původně položených otázek, ty pak ponecháváme v celcích podle smyslu co tak, jak vychází z původních otázek Nett.

Otázky (zkráceně)

A. – co by měl stát deklarovat
B. – co by měl přímo podporovat
C. – co by měl diskriminovat
D. – co by měl nastavit jako obecné podmínky pro využití veřejných zdrojů
E. – co by měl nastavit jako obecné podmínky pro veřejné zakázky
F. – co by měl udělat pro územní samosprávy
G. – čím by měl dané subjekty zvýhodnit
H. – jak by měl zvýhodnit podporu veřejně prospěšných činností ze strany třetích osob
- další

Přitom byla vždy otázka kladena ve smyslu „Co stát dělá, co by mohl a měl dělat?“

Typ 1.

A. – co by měl stát deklarovat

Čelní představitelé státu by měli při významných příležitostech mluvit o tom, že stát má a oni sami hodlají podporovat takové typy jednání jednotlivců, skupin lidí a organizací, které směřují k obecnému prospěchu. Namísto toho se politici prezentují jako ti, kdo řeší „problémy“, politika je prezentována jako systémové řízení, potlačuje se ta poloha, ve které jde o veřejné politiky a o to, aby byla co nejvíce využita aktivita lidí vycházející z jejich zájmu o společné věci.

Vrchol má toto myšlení v USA – organizace, která si zaslouží daňové zvýhodnění je ta, která je podporována alespoň z významné části občany – stát se nestaví do role arbitra dobročinnosti, předpokládá ji a vyzývá k ní.

D. - co by měl stát nastavit jako obecné podmínky pro využití veřejných zdrojů

Stát a celá EU by si měly udělat jasno v tom, co je to veřejná podpora, je to upraveno tak, že se všichni raděj tomuto tématu vyhýbají, někdy jsou celá grantová schémata vyjmuta z podmínek stanovených pro veřejnou podporu atd. V celku různých úprav pro různé typy subjektů a okruhů činnosti se nikdo nevyzná. Je třeba se tím zabývat a udělat v tom pořádek. Pak by také mělo být jasné, jak chápat jiné typy příjmů z veřejných rozpočtů, které směřují k nejrůznějším subjektům a na různé typy činností, které v právním slova smyslu veřejnou podporou nejsou, ale přesto jsou administrovány jako granty.

B. co by měl stát přímo podporovat

Bezpochyby se to děje, jen je to forma silně spojená s korupcí a klientelismem, navíc existuje nedůvěra v subjekty mimo stát, stát zajišťuje příliš mnoho věcí svými subjekty a subjekty, které zřizují územní samosprávy. Vše stojí na nedůvěře, vynucované možnosti kontrolovat ve smyslu kdykoli zasáhnout a omezit suverenitu dané právnické osoby. O tom svědčí povaha smluv a jednotlivých jejich ustanovení. To ve výsledku vede k situaci, kdy kontrola neslouží ke zvyšování kvality a zpětné vazbě, ale jen podporuje korupci a vytváření vlivových skupin.

C. a  E. - co by stát měl diskriminovat, co by měl nastavit jako obecné podmínky pro veřejné zakázky

Obecný nesouhlas s tím, aby stát používal restriktivní nástroje. Vše potřebné lze provést stimulací (jako obecnou nabídkou podpory) nebo v nejhorším případě pozitivní diskriminací.

Přitom je třeba vycházet z faktu, že normální je zaměstnávat takové zaměstnance, kteří podávají nejlepší výkon. zaměstnávání postižených je tedy třeba pozitivně stimulovat.  Je správné pozitivně diskriminovat ty hospody, které budou nekuřácké, nikoli zakazovat kouření v hospodách.

U zakázek – je třeba aby se veřejné zakázky chápaly v užším slova smyslu, jinak dochází k nesmyslným deformacím a jen to vede ke zvyšující se korupci. Jde o to, aby zakázka byla co nejefektivnější, jakékoli „pozitivní stimuly“ do ní nepatří.

F. – co by měl stát udělat pro územní samosprávy

Tato otázka se týká veřejných rozpočtů a nesouvisí přímo s podporou jednání fyzických i právnických osob ze strany státu.

G. a H. – čím by měl stát dané subjekty zvýhodnit a jak by měl zvýhodnit podporu veřejně prospěšných činností ze strany třetích osob

Se současným stavem jsou téměř všichni spokojeni, protože není naděje na to, že by bylo možno dosáhnout něčeho lepšího. Problémem ale je, že na tyto výhody nedosáhnou nezisková SRO a další typy subjektů, které se nevejdou do skrytě statusového vymezení – formou výčtu typů právnických osob v daňových zákonech

Další témata

Stát může nabídnout těm kdo platí daně, aby část z nich asignovali -. ale je to džin vypuštěný z lahve a je lepší, pokud se udrží jasně a odděleně to, co dělá stát za své a co dělá každý sám za své.

 

Typ 2

A. – co by měl stát deklarovat

Existují ty a ony veřejně deklarované preference veřejně prospěšných cílů, nedostatečné je ale celkové zdůvodnění, není jasné, zda jde o konzistentní a zargumentovaný postup, měly by být formulovány a obecně sdíleny základní rámce a cíle státu.

B. co by měl stát přímo podporovat

Vzhledem k předchozímu je pochopitelným důsledkem parcialita, nepřehlednost, roztříštěnost ještě násobená byrokracií. To vše jde řešit jen větší přehledností, spojenou s fungujícími kontrolními mechanismy.

C. a E. - co by měl stát diskriminovat a co by měl nastavit jako obecné podmínky pro veřejné zakázky

Stát by mohl tento nástroj využívat, kdyby dokázal jasně formulovat okruh činností, které považuje za nežádoucí – stejně jako v motivačních, tak i v demotivačních opatřeních by měl být čitelný, konzistentní, jednoznačný.

Ve stejném kontextu - stát by měl používat motivačních podmínek při zadávání veřejných zakázek a být v tom čitelný a jednoznačný, při zachování citlivosti  jednotlivých konkrétních případech..

D. - co by měl stát nastavit jako obecné podmínky pro využití veřejných zdrojů

Problematika podmínek pro žadatele souvisí s předchozím - , zároveň je nutno řešit nastavení nástrojů podpory tak, aby se dostala ke všem subjektům, které vykonávají dané činnosti bez ohledu na jejich právní formu.

F. – co by měl udělat pro územní samosprávy

Nejsou jednoznačně stanovena pravidla a formy pro spolupráci státu a územních samospráv, některé procesy jsou formální, nedá se mluvit o nějaké provázané „veřejné správě“, zde je situace nepřehledná, absentuje kontrola, možnost postihu, vymahatelnost.

G. a H. – čím by měl stát dané subjekty zvýhodnit a jak by měl zvýhodnit podporu veřejně prospěšných činností ze strany třetích osob

Úprava ze začátku 90 let je dobrá a není reálný předpoklad že by se dala nějak rozumně inovovat

Další témata:

Daňové asignace mohou mít smysl pokud budou nastaveny tak, aby nemohly být zneužívány pro soukromé nadace, vrcholový sport atd.

 

Typ 3.

A. co by měl stát deklarovat

Představitelé státu mohou vždy jenom deklarovat konkrétní představy o řešení veřejných politik jako součást svého politického programu. Stát jako takový je nástroj a žádné  jiné zadání než politické nemá mít. Bohužel je někdy zadání formulováno skrytě – manipulativně, aniž by to bylo součástí veřejné diskuse, právě centralistická role státu, kterou celkem koordinovaně mnozí prosazují nikdy nebyla předmětem politické diskuse a nebyla deklarována jako cíl žádného z politických subjektů. Nejlepší je, když stát do veřejného jednání osob zasahuje co nejméně.

B. co by měl stát přímo podporovat

Přímá podpora jednání veřejně činných subjektů i jednotlivců může být státem realizována jen tam, kde se protnou zájmy aktivních občanů a právnických osob a veřejné politiky státu. V každém případě vždy zůstane oblast jednání občanů, která se s veřejnými politikami státu krýt nebude a samozřejmě tedy nebude podporována. Je třeba vzít na vědomí, že stát vždy podporuje jen ty aktivity ve veřejném prostoru, které jsou v souladu s veřejnými politikami té které vlády.

C.  co by měl diskriminovat

Stát by neměl diskriminační postupy používat – má zde platit – co není zakázáno je dovoleno. Jakékoli nestandardní postupy státu vedou k znepřehlednění a zmatení v tom, jakou roli stát hraje, k paternalistickému, trestajícímu pojetí státu, zasahujícího do jednání lidí, vychovávajícího atd.

D. - co by měl stát nastavit jako obecné podmínky pro využití veřejných zdrojů

Mělo by být jasné, že podpora ze strany státu vychází ze shody mezi deklarovanou činností podpořených subjektů a danou politickou vůlí představitelů státu – stát by se neměl tvářit že je nestranný podporovatel všeho dobrého a lidé by to od státu neměli čekat.

E. co by měl stát nastavit jako obecné podmínky pro veřejné zakázky

 Veřejné zakázky vůbec s tématem podpory veřejného jednání nesouvisí resp. neměly by souviset.

F. – co by měl udělat pro územní samosprávy

Územní samosprávy nemají se státem de facto v oblasti veřejných politik nic společného a vytváření představy, že zde existuje nějaká kompaktní „veřejná správa“ je zakrývání reality. Podle Ústavy jde o samostatné subjekty, které samostatně jednají, platí pro ně s některými omezeními to samé co pro stát – jejich reprezentace je politickou reprezentací a jejich podpora jakémukoli jednání je poskytována podle politického hlediska.

G. a H. – čím by měl stát dané subjekty zvýhodnit a jak by měl zvýhodnit podporu veřejně prospěšných činností ze strany třetích osob

Poskytování úlev subjektům vymezeným v daňových zákonech podle typů právnických osob je ze své povahy vadné, ale je to konkrétní projev politické reprezentace po r. 1990 a jejích představ o občanské společnosti, stejně jako řada zákonných úprav z té doby, dříve nebo později zmizí a změní se podle politické objednávky aktuální politické reprezentace.

Další témata:

V různých místech a zemích existuje různé očekávání od státu, obecně lze sledovat trend, ve kterém se stát stále více stává garantem  „správnosti“, „vyváženosti“, „kvality“, „korektnosti“ atd. Ruku v ruce s tím jde omezování aktivit, ve kterých si lidé sami určují, co považují za správné a sami nebo spolu s druhými se snaží dosáhnout svých cílů, postarat se o to, co považují za správné. Namísto zájmu o to, jak by měl postupovat stát při podpoře veřejně prospěšného jednání, by bylo dobré obhajovat vlastní veřejně prospěšné jednání bez ohledu na to, zdali se (náhodou) kryje s veřejnými politikami státu a  lze si tedy „dosáhnout“ na nějakou podporu ze strany státu.

 

Typ 4

A začínám odzadu, tedy otázkou číslo 4: obecné nápady, postřehy, komentáře ...

Nemůžu se zbavit dojmu, že český stát a jeho reprezentace stále udržuje představu:

X:„ že je to právě stát (a jeho instituce), který přímo zajišťuje, dělá, zaměstnává, poskytuje“ .. vlastně skoro vše na co si vzpomeneme a v této optice zůstává málo místo pro další a přitom podstatné role státu:

Y:„stát vytváří podmínky a prostor pro „něco“ .. a stát a jeho představitelé tu a tam inspirují k něčemu pozitivnímu ..“ 

bohužel by se ale dost možná 8 z 10 lidí v téhle zemi spíše klonilo ke státu X a chování typu Y by jim přišlo málo.

Jasně, že ve výsledku půjde vždy o nějakou kombinaci a je zcela legitimní ptát se, kdy má stát vystupovat v roli X a kdy v roli Y, ale myslím, že i 20 let poté náš stát roli Y zásadně podceňuje.

Zatímco po každé velké katastrofě třeba v US či v Británii slyšíme premiéry a prezidenty, jak vyzývají lidi k dobrovolnictví, svépomoci, štědrosti atd. (a děkují jim za ně) a ano, zároveň slibují státní pomoc, nepamatuji si, kdy se naposledy některý český premiér, prezident atd. nechal takto slyšet.

A podobné chování státu není nutné omezovat pouze na oblasti jako je charita, filantropie, dobrovolnictví apod. Např. v Británii provozuje jednu z nejlepších webových stránek pro začínající podnikatele – plnou užitečných nástrojů a návodů jak dělat dobré a jednoduché business plány - jedna státní agentura. Tamní stát nejspíše rozumí tomu, že práci pro miliony lidí neumí sám zajistit, ani za ně neumí rozjet jejich malé podnikání .. ale inspirovat je a poskytnout jim know-how podporu může = stát vytváří podmínky pro vznik více malých firem a tedy větší zaměstnanost.

A takových příkladů je možné jistě najít víc, a já je u nás v principu postrádám.

 

A teď pár postřehů k jednotlivým skupinám nástrojů:

A.     Obecná deklarace

Podle mého soudu zásadně podceňovaná role a týká se jí komentář viz výše

B. Přímá podpora jednání, které je hodnoceno jako prospěšné

Myslím, že tyhle nástroje stát docela využívá, a pokud se nepletu padala by sem kupříkladu i podpora dosažení vlastního bydlení formou stavebního spoření .. a ejhle problém: spořit si sice můžu, přímou podporu = státní příspěvek ke svému spoření získám, ale státu je úplně jedno, že za tyhle peníze jedu na dovolenou .. takže, jakýsi záměr na začátku je, ale ve výsledku jde zase o české chytračení a předstírání a tak podporujeme bydlení a málokdo si za to bydlení pořizuje a .. o efektivní nástroj tedy fakt nejde .. a nebo jde o obecnou podporu spořivosti lidí (což je jistě také OK cíl, ale pak tomu říkejme „podpora spoření“ a na nic si nehrajme)

C.  Diskriminace jednání, které není hodnoceno jako prospěšné

Nemám s tímhle vlastní zkušenost..

D.  Nastavení obecných podmínek pro žadatele z veřejných zdrojůMyslím, že obecně tyhle nástroje stát nevyužívá dobře, ale největší zakopaný pes je nejspíš v tom, že stát sám provozuje příliš mnoho služeb (platí v sociálně zdravotní oblasti, v oblasti kultury aj.) a nehledá tak nejlepší obecné podmínky pro ty, kteří např. sociální péči poskytují, ale:

-         nejdřív se postará o zařízení přímo napojená na veřejné rozpočty (příspěvkové organizace) = jde vlastně o jakési „mandatorní“ výdaje

-         a teprve potom se s malým zbytkem o cosi snaží

Pokud by jednou stát sebral odvahu a podíval se na to co „zajišťuje sám“ vs. to, co by mohli dělat druzí – pak najednou by mělo obrovský smysl zabývat se těmito obecnými podmínkami – a formulovat cíle sociální, zdravotní, kulturní a jiné veřejné politiky

E.     Nastavení vstupních podmínek pro zájemce o veřejné zakázky

Opět, s těmito nástroji nemám osobní zkušenosti, ale jeden z hlavních zakopaných psů je jasný .. zažil se tady systém, kdy úvaha číslo jedna u veřejných zakázek se týká toho, jak „kasírovat příslušné procento od správného vítěze“ – často předem vybraného vítěze – pak dlouho nic a teprve pak jsou na řadě další parametry zakázek. Myslím, že pokud se nepodaří pohnout tímto zaběhlým systémem podvodů, pak jakákoliv šance využívat tento nástroj jakkoliv pozitivně je velmi omezená.

F.     Vytváření podmínek pro územní samosprávy

Moje zkušenost je minimální, ale nedávno jsem byl při hodnocení soutěže Starosta roku opět velmi překvapen – malé obce jsou sice chudičké, ale na všechno je nějaký dotační titul a tak vlastně skoro všechno mají – zateplenou školu, obnovenou náves, nové topení v kulturáku .. děs je zejména to, že ani na běžné věci téměř provozního charakteru (oprava topení, zateplení školy) nemá obec žádné své peníze a o všechno si musí žádat – tu ministerstvo, tu kraj, tu nějaký program EU .. nebylo by fakt lepší jim ty daňové výnosy rovnou nechat?

G.    Odpouštění některých obecně stanovených povinností vyjmenovaným subjektům

Jasně, tohle stát nabízí, ale podle mě má velmi malou představu o tom, jak to neziskovky využívají a jak velká tahle podpora vlastně je .. myslím, že údaje, které jsou k dispozici na Finančních úřadech stát nijak aktivně nezkoumá a nepracuje s nimi – nejspíš proto, že z pohledu velkých čísel jde o drobné, ale přece ..

A pak mi přesně v téhle oblasti chybí alespoň základní transparentnost – na výhody si šaháme všichni jen na základě příslušnosti k právní formě – to je fakt divný. A to i ti, kteří úplně kašlou např. na své základní povinnosti dané zákonem. Např. pro nadace a OPS – vydat VZ a uložit ji k rejstříkovému soudu. Co kdyby ti, kteří to neudělají si nemohli příští rok snížit základ daně o 300 000 Kč?

Neboli, stát tady něco nabízí, ale podle mě se dál už vůbec nezajímá o to, jak to reálně vypadá, kdo to využívá, jak velká a účinná ta podpora je .. a tudíž nemůže ani zjistit, zda nemůže být jiná, větší, zacílenější atd.

H.    Zvýhodnění jednání třetích osob

Nejspíš je to proto, že je mi tahle oblast nejbližší ale zdá se mi, že základní věci tady nejsou nastaveny špatně. Jistě, mohlo by se jít dál a škálu těchto nástrojů doplňovat a pilovat (jako např. v Británii – zajímavá podpora dárcovství – rád řeknu ústně).

A tak myslím, že největší problém je tady zase:

- jednou to bylo nějak nastaveno, ale od té doby to nejspíš nikoho nezajímá

- nevyhodnocuje se to a tudíž stát neví, zda tato podpora vede k cíli (vyšší podíl privátních dárců na financování obecně prospěšných projektů) – ale řekl to někdo někdy takto natvrdo, a je tudíž tento cíl opravdu cílem o který státu jde? nebo je to státu upřímně jedno?

- nepamatuji si, že by některý politik řekl – dárcovství roste a je to dobře (a je to i dopad naší daňové politiky) či že by řekl – vloni vzniklo xy nových soukromých nadací a je to dobře atd.

Vlastně se tím stát připravuje i o příležitost jak ukázat, že podporuje a vytváří podmínky pro něco co má smysl a tudíž se ochuzuje o spojení se spoustou pozitivních témat ..

Ale největší svízel bude nejspíš tenhle:náš stát už dlouhé desítky let říká nejrůznějšími způsoby „postaráme se o vás“ a změnit přístup a naučit se říkat (a pak tak i jednat):

„starejte se v prvé řadě vy sami a my se pokusíme vytvářet rozumné podmínky a prostor pro vaší aktivitu a teprve následně budeme tam,  kde je to potřeba, sami jednat“ .. zkrátka s takovouhle se v Čechách asi volby nevyhrávají.

 

Typ 5

A. – co by měl stát deklarovat

Mám potíže s tím, jak chápat stát jako celek, protože nelze tak jednoduše personifikovat. Kdo to je – parlament nebo nějaká jeho komora? President, Vláda? jednotlivé resorty? Ti všichni vystupují „za stát“ ale každý po svém, jinak, nejen že neexistuje koordinace ale někdy i podstatné rozdíly vyplývající z povahy věci.

V základech by mělo jít o nějakou jednotu, ale reálně? Říká se „káže vodu a pije víno“. Existují resorty, kde by deklarace cílů a podporovaného jednání měla být jednoznačná, jako např. MŽP nebo MŠMT, ale spíše je pravdou opak,  vůbec není srozumitelné, co vlastně MŽP podporuje, jaká je vlastně vzdělávací politika, jen se neustále odkazujeme na Komenského a sledujeme rozpad tradičních hodnot.

Všechno je to prvoplánové, ze strany státu se nedá čekat nějaké dlouhodobě promyšlené a dobře připravené věci, to co stát deklaruje je chaos a zaměření na aktuální problémy.

Ke zlepšení v tomto smyslu se dá dospět jen cestou krizí není na to žádná technika nebo nástroj. začátek je u každého občana – jde o to abychom se nespokojovali s prvoplánovostí, a přitom lze začít skromně,  myslet o věcech, napravovat třeba i drobnosti, a hlavně by měli výt lidé, kteří to stále budou vracet jako téma,  na všech veřejných jednáních, v parlamentu, všude.

B. co by měl stát přímo podporovat

Jde tu o nástroje postavené na mandatorních výdajích – zaručených nástrojích podpory, to je samozřejmě nejlepší řešení, pokud půjde o nástroje dobré – jenže ony jsou děravé, špatně nastavené. Vůbec se neuvažuje dlouhodobě ve smyslu jak vytvořit efektivní systémy – podstatným hlediskem je „co se dá teď využít - zneužít“ nebo „nebude mi to komplikovat život“?

Každý takový nástroj by měl být komplexní, dobře připravený i mezirezortně, zatím jsme svědky toho, že MF sedí a škodolibě hledí na to, jak se lidé z MPSV o něco snaží, aby se pak ukázalo, že to má chyby.

Není tu společný zájem z hlediska řízení firmy je zřejmé, že tu není jeden odpovědný manažer, odpovědná osoba.

Zlepšení – jedině když se dosáhne toho, aby existovaly společné meziresortní týmy které budou mít odpovědnost a zároveň zájem vytvořit efektivní nástroje přímé podpory, které prokazatelně pomohou snižovat náklady na pasivní nástroje podpory, jakými jsou např. sociální dávky.

C. co by měl diskriminova

To je spíše politický problém, tržní klausovský  přístup je postaven na odmítání diskriminačních nástrojů tohoto typu. na druhou stranu je pravda, že podobné nástroje jsou všeobecně negativně vnímány – psychologicky, je to negativní zásah  zvenčí, zvyšuje napětí. je třeba tyto nástroje kombinovat s pozitivními, aby to bylo motivační. Např. pokud je zaměstnavatel nedosahuje stanovený limit zaměstnaných osob se zdravotně postiženým a v daném roce někoho zaměstná, mělo by to  mít větší efekt, než jen že se sníží jeho pokuta o danou jednotku – v daném roce by se to mělo projevit mnohem více – to je motivační, a v dalším období to povede k dalšímu pozitivnímu kroku.

I tady platí – je třeba připravovat komplexní nástroje, které jsou promyšlené a ve výsledku motivační.

D. - co by měl stát nastavit jako obecné podmínky pro využití veřejných zdrojů

Největším problémem je zde odpovědnost za rozhodování, přijetí rizika.

Úředník se bojí odpovědnosti, vyžaduje na vše přesné manuály a zároveň je vytváří pro druhé. Tam, kde jsou výstupy obtížně měřitelné to skoro vede k zablokování procesu.

Ale stejné je to i s příjemci, podmínky jsou nastaveny tak, že riziko při přijetí prostředků od státu je příliš velké, ti, kdo by byli nejlépe schopni využít prostředky od státu si dobře uvědomují, že často ani v dobré vůli nemohou garantovat např. zaměstnanost na vzniklých místech po dobu 2 ale někdy i 5 let atd. a o prostředky si ani nepožádají. Zato si požádají jiní, a pak se na dotační tituly se hledí jako na penězovody, aniž by se někdo zabýval tím, jaký má jejich čerpání reálný dopad.

Změna může podle mne nastat jen se změnou přístupu lidé na obou stranách, jak na ministerstvech, tak žadatelů, ale to se nedá nařídit. Dá se jen změnit pravidla tak, aby bylo reálné převzít odpovědnost při určité míře rizika. Tohle je třeba chápat souvislostech a nikoli prvoplánově. Právě prvoplánovost při pohledu na tuto problematiku způsobuje, že se z dotačních titulů stávají penězovody.

Je třeba připustit, že není jeden mustr, podle kterého by se mělo postupovat, že je třeba pracovat, postupovat podle reálné situace, znát terén, zvažovat souvislosti v tom kterém případu, tématu a ne podle nějakých obecných tezí formulovaných v Bruselu.

Problémy vznikají při nastavování pravidel. Úředníci vůbec neví jak ti, ke komu by podpora skutečně měla směřovat, v reálu myslí, jak se rozhodují, jaké problémy řeší.  Oni musejí rozhodovat a nést odpovědnost, ale ne podle manuálů, ale na základě znalosti kontextu a praxe.

G. – čím by měl stát dané subjekty zvýhodnit

V principu jde o nejúčinnější a zároveň citlivý nástroj, který se vztahuje přímo k těm, kdo něco konají, je to adresné, neměnné,  nástroj podobná těm které vytvářejí mandatorní povinnosti státu. Je to něco, k čemu se stát otevřeně zavazuje, má to velký motivační význam.

Současná podoba by se ale dala ještě lépe rozvinout pokud by se daňová soustava decentralizovala a více nástrojů by měkly v ruce územní samosprávy. Současný zákon o určení daní je velmi špatný, ale za této politické reprezentace se s tím nedá nic dělat. Stále dokola mluvím o převzetí odpovědnosti, a k té je blíž z obcí než odněkud zdálky, z Prahy.

H.- jak by měl zvýhodnit podporu veřejně prospěšných činností ze strany třetích osob

podmínky pro dárcovství nepovažuji za tak důležité, rozhodně ne co do objemu finančních prostředků. Podstatné je jestli firmy přijmou nějaké obecnější přístupy CSR, jestli se princip společenské odpovědnosti firem prosadí obecněji jako samozřejmost – je to znak toho, že firmy si uvědomují svoji odpovědnost v daném místě, prostředí,  a je to věc která může přispět ke vnímání významu odpovědnosti obecně.

Celkový komentář + F.( – co by měl stát udělat pro územní samosprávy)

Stát málo využívá potenciálů ve společnosti, občanské společnosti, protože jí nerozumí, naposledy se o něco takového pokusil V.Havel. Ale není jasné, jestli by tohle měl dělat stát a do jaké míry, myslím že ve velké části jde o věc politiky regionální a místní, stát by pro to měl jen vytvořit podmínky. Stát nikdy nebude  vystupovat celistvě a problémy které je třeba řešit nebudou nikdy nějaké obecné, homogenní.

Ze strany státu je neustále tendence vycházet z nějakých ideologických tezí, které nemají žádný vztah k realitě, například v oblasti veřejné pomoci se nemůžeme hnout, protože na to existuje omezující směrnice někde na komisi v Bruselu, a o celé věci skoro nikdo nic neví jen proto, že na většinu  současné administrovaných  grantových schémat existuje bloková výjimka. Celé téma veřejné podpory, jak je řešeno z Bruselu, je jak se říká „administrativně pojaté zkrocení neexistující šelmy“, které všem komplikuje život.

Chybí nám přitom to nejpodstatnější –  přemýšlet dlouhodobě – protože institucionální nástroje se nedají vymýšlet a měnit den ze dne a na druhé straně odpovědnost je výrazem porozumění kontextu a  toho, že je v jednání třeba přesahovat aktuální okamžik.

 

Typ 6

Uvedení problému ve vztahu státu a  společenské problematiky

Základním problémem, který deformuje diskusi na toto téma je reduktivní a zjevně zužující pojetí společnosti a politiky postavené na představě, že vše je věcí peněz, v tom se de facto shodují neoliberálové kteří si říkají pravice a  neoempirici nebo lépe neokeynesiánci,  kteří si říkají demokratické levice. Stát podle tohoto pojetí, vychází z předpokladu že člověk je homo ekonomicus, jde jen o to, aby se tak také všichni chovali a stát pak může dobře spočítat svoje plány a dobře společnost řídit. Stačí na to potom seřadit lidská jednání podle typů do excelovských tabulek. V tomto myšlenkovém schématu nemá smysl přesvědčovat někoho, že ta podstatná jednání se do žádných tabulek zařadit nedají protože jsou nepředvidatelná.

Jisté míra ekonomického jednání nelze popřít, ale pro roli státu by mělo být podstatné, že jsou ještě jiné aspekty společenského života, postavené na přesahu – a zároveň na společensky zformované shodě o tom, jak dané společnost žije.

Zatím ale stát vychází z představy, že hedonismus konzumu je povýšen na nosného ducha společnosti, zejména v ČR je to projevem ztráty historické paměti, sekularizace,  společenského úpadku. Používáme slovo prospěšnost, jako kdyby šlo o nějakou samozřejmou věc, ale v posledku se neobejdeme bez toho, co je založeno na transcendentním přesahu, na něčem, co platí nezávisle na úvahách o výhodnosti toho či onoho. Veřejně prospěšné se nedá redukovat na výhodné pro většinu. Je věcí kultury, vnímání hodnot, společenské akceptace vzájemných lidských vztahů a aktivit přispívajících k převzetí kulturního dědictví a jeho rozvoji..

V souvislosti s tím pak lze  rozlišit tři základní role státu vzhledem k činnostem (jednání) samostatných aktivních osob:

1.

Stát přijímá za něco odpovědnost, vykonává to pak sám nebo prostřednictvím subjektů které si k tomu zřídil. Ostatním buď brání v tom, aby si dané oblasti jednání vstoupili, nebo to ponechává na jejich uvážení, ale také jejich věc vč. zajištění finančních prostředků.

Stát také může vypsat  veřejnou nabídku a  nakontraktuje si realizátory na základě ekonomické kalkulace – nejvýhodnějším způsobem v kombinaci kriterií „kvalita/cena/čas/další specifické podmínky“. O žádnou podporu dalších subjektů nebo jednání se tu nejedná.

2.

Stát usoudí, že by bylo dobré podporovat nějaké typy jednání, činností,  že je třeba v tom či onom iniciovat změnu,  podnítit nějaký proces atd.  V takovém případě ale neumí vypsat nabídku na  kontrakt, protože nelze předem popsat výsledky procesů, jednání, interakcí, výzkumu atd. Je schopen vypsat základní témata podpory a stanovit rámcové podmínky pro projekty, kterými se lze ucházet o prostředky z takto vytvořených státních zdrojů.

3.

Stát reaguje na iniciativy a jednání aktivních subjektů a reaguje na ně – změnami právních podmínek (odstraňuje právní bariery, které takovým činnostem brání nebo je ztěžují,  vytváří systémy přímé podpory atd.).

V prvním vymezeném okruhu činností se stát dnes chová špatně, protože se zde projevuje korupce, nekoordinovanost jednotlivých subjektů veřejné správy. Na druhé straně právě v tradičních oblastech činností, které zajišťuje stát se projevuje profesní Étos (muzea, knihovny, školy),  nakontraktované činnosti mohou být mnohem méně efektivní.

V druhém typu přístupu stát postupuje víceméně náhodně, neexistuje koordinovaná a z vnějšku čitelná politika „veřejné podpory“vybraným typům činností –

Na třetí oblast  - vlastní aktivity vycházející z prostředí mimo stát se de facto nedostává,  jen se více či méně daří takovým aktivitám „nacpat se“ do podmínek těch grantových titulů, které byly vypsány v rámci přístupu 2.

 

V rámci tohoto modelu pak lze formulovat doporučení k otázkám Nett:

Stát by měl především dbát na to, aby byla udržena a rozvíjena kultura jako způsob, jak lze být spolu. Tohle stát nedělá-  u nás se tím naposledy zabýval V Havel. Stát by měl nejen deklarovat, co je společensko-tvorné a jaké hodnoty podporuje, to je až věcí aktuální shody o politickém programu. Především by měl vytvářet podmínky pro veřejnou diskusi o tom, moderovat ji, ovlivňovat v tomto smyslu veřejné mínění k tomu, aby byla dlouhodobě udržitelná kulturní tradice, aby se rozvíjely a obohacovaly kulturní vazby atd. To nejde bez mnohem komplexnější představy o společnosti než byla popsána výše. 

Cílem by mělo být

• sdílení kulturní jednoty, a tedy také hodnot
• posilování shody o tom, co je užitečné, ale ne tak, že by to bylo zvnějšku „zaváděno“, ale že to vyplyne z otevřeného procesu
• dlouhodobé posilování  rozvíjení kultury a tradice

Stát ale koná v mnohém zcela opačně, zpochybňuje že by jednání samostatných osob bylo nebo mohlo být něčím hodnotné a tím destruuje jakékoli jednání motivované jinak než vzhledem k výsledným výhodám nebo vlastním benefitům, demotivuje společensky aktivní subjekty.

Stát především má a může vytvářet podmínky pro výchovu a vzdělávání, vést k vnímání hodnot, přispívat k procesům, které směřují k formaci a společenské praxi vycházející z hodnotových systémů. Je třeba obnovit představu o reálné společnosti, ta je vždy postavena na faktu, že existuje okruh věcí, které se nedělají (co se nesluší) a okruh věcí které se dělají (co se sluší a patří). Bez takového konsensu se nelze obejít a nefungují bez něj ani ekonomicky elementární děje.

Porozumění smyslu společenské prospěšnosti jednání vychází z přijetí nebo odmítnutí tohoto postoje. Bez něj půjde vždy o voluntaristické, aktuálně výhodné řešení.

 

Typ 7

Není podstatné, co stát deklaruje, ale co koná, jak v legislativě, tak v exekutivě – protože občan vnímá především to, co se ho týká, legislativu, jednotlivé kauzy na nich se ukazuje funkčnost nebo nefunkčnost státních institucí.

Stát musí řešit problematiku veřejné prospěšnosti, to jak je vymezena podpora a úlevy typům organizací v současných daňových zákonech je dlouhodobě neudržitelné a zároveň je tristní i praxe ve vypisování grantů a dalších nástrojích státu. Má na to zase jen dva nástroje, právní a exekutivní

Právním nástrojem stát určuje jak mají vypadat právnické osoby a jak mají vypadat pravidla podle kterých se prostředky státu rozdělují. Exekutivním nástrojem stát určuje aktuální priority, cíle, formy procesů rozdělování atd.

Dnes je  zřejmé, že se musí změnit jak právní rámec, tak některé dílčí záležitosti současné praxe.

Veřejné prostředky ze státní podpory veřejně prospěšným činnostem by měly být přístupné pouze takovému typu organizací, u kterého bude formálně zajištěno, že je zaručena dostatečná veřejná kontrola (transparentnost) a statusové podmínky pro tuto právnickou osobu budou nastaveny tak, že bude minimalizováno riziko zneužití veřejných prostředků. Není možné, aby prostředky od státu dostávaly subjekty, ze kterých je lze nekontrolovaně vyvést ven.

Proto je třeba aby vznikly takové právnické osoby, které by ze své povahy garantovaly nemožnost vyvést z nich majetek určený na nějaký účel, ať už z veřejných nebo soukromých zdrojů. Zároveň s tím je nutné vyřešit problémy s přežívající formou příspěvkových organizací, které je nutné nahradit ve stejném smyslu.. Jinou cestou než statusovou to nejde – je třeba určit okruh subjektů, které budou mít takou povahu, že budou moci být příjemci peněz  z veřejných rozpočtů. Je také dobré, aby věc statutu byla průběžně přezkoumávána i z pohledu veřejnosti – každý by měl mít právo namítnout, že daný subjekt v tom či onom ohledu nesplňuje podmínky statutu veřejné prospěšnosti.

Především by mělo být průkazné, že stát podporuje jen ty činnosti, které by bez takové intervence nebyly nebo by byly podstatně omezené co do kvality.

Tak je nutné vyvážit omezení co do typu subjektu a co do podporovaných činností.

Stát by měl témata, na která chce přispívat jednoznačně definovat a tam, kde jde o dostatečně velké rozsahy prostředků z veřejných zdrojů požadovat aby byla provedena analýza společenského přínosu, tj. hledala se shoda o měřitelných benefitech té které činnosti. V mnoha oblastech to již je prováděno, v dalších lze takové matematické modely připravit.

Bez takové analýzy by měl stát používat veřejné prostředky jen tam, kde je to evidentní a aktuálně potřebné. Například tam, kde se jedná o malé objemy a jednorázové podpory postačí, když existuje základní shoda o tom, že daná věc je dobrá a nebude realizována, pokud ji stát nepodpoří. Stát by měl v tom ujednotit svoji grantovou politiku a prezentovat ji jednotně a provázaně.

Měl by také získávat zpětné informace. Dobrým nástrojem mohou být daňové asignace fyzických osob – nejde jen o význam finanční, ale jde o to, že stát tímto způsobem může zmapovat skutečný zájem občanů o různé typy aktivit a upravit podle toho svoji politiku podpory.

Pozitivní diskriminace a podobné nástroje státu mohou být obhajitelné, opět není dobré dát na argumenty zjednodušující danou problematiku – je třeba zvažovat, jaké jsou v té které situaci jiné  možnosti a zdali nejsou ve své povaze horší, nevedou k větším negativním dopadům.

Shrnutí a komentář k vybraným typům

 Z uskutečněných rozhovorů a vyplněných dotazníků vyplývá řada komplexních závěrů, ukazujících, že se nemůžeme zastavit jen u tématu veřejné prospěšnosti jednání a způsobů, jak taková jednání stát může a má podporovat.  Několik vybraných a mírně zidealizovaných konzistentních názorů na tuto problematiku ukazuje, že podstatný rozdíl existuje již na to, jaká je a má být role státu resp. státu a samospráv, a teprve vzhledem k tomu je možné hodnotit použitelné nástroje podpory, jejich kalibraci, zaměření na cílové skupiny atd.

Důsledkem toho pak je, že existuje rozumně doložený požadavek, aby podpora z veřejných zdrojů byla dostupná všem subjektům bez rozdílu právní formy, a stejně tak je rozumně podložený také názor, že příjemci podpory od státu by měly být jen právnické osoby konkrétní právní formy, která zajišťuje poměrně tvrdou kontrolu majetkových toků. Atd.

Sebraný materiál ukazuje, že doposud existuje jen velmi omezená diskuse na toto téma, většina lidí není schopna v tomto smyslu vůbec formulovat ucelený názor a ti, kdo byli ochotni a schopni ho poskytnout jsou navzájem velmi málo komunikativní.

Ve všech těchto polohách, které jsme identifikovali, silněji nebo spíše podprahově zaznívá jedno společné: o tom, co je a není prospěšné by neměl rozhodovat stát. Stát by měl rozhodovat vždy a jedině o tom, jaké jsou nástroje podpory prospěšného jednání, které si vytvoří.