(Veřejný prostor, veřejné politiky, veřejný zájem, veřejná prospěšnost atd.)

                                              Motto: sněhuláci nám něco dávají, i když roztají, nevydržíI.

Jako to bývá ve většině věcí, leccos z neporozuměních a někdy i záměrných manipulací se dá odstranit tím, že hledáme pojmové vymezení, které by nám umožnilo rozčlenit téma, ve kterém nemůžeme dojít shody: takové téma je j tomto případě postavení státu ve veřejném prostoru a způsoby, jimiž  stát do veřejného prostoru zasahuje. Předem bychom ale měli vědět, že cestou vymezování obsahu pojmů nedá dobrat obecné shody – protože se může ukázat že právě v pojmovém vymezení existují rozdíly, vyplývající z rozdílných myšlenkových východisek (povahy axiomatické nebo i hodnotové).

Neumíme se dobrat výsledku, který by bylo možné „vnutit“ všem jako pravdu – již z povahy věci samé, již z povahy poznání samého, neboť ono je právě spojeno se svobodou, otevřeností veřejného prostoru, prostoru myšlení a jednání, který nikdo z vnějšku nekontroluje a kontrolovat ani nemůže.

Myšlení v tomto smyslu není pouze a dokonce ani ne převážně privátní věcí – myšlení je hledání shody, je jednáním stejně jako svobodný pohyb v prostoru (reálném veřejném prostoru). Právě proto může být projevem veřejného života to, co vzniká ve společném promýšlení věcí, v hledání shody o tom, co společně dělat, cest jak to udělat – a pak ve společné realizaci toho, pro co jsme se rozhodli.

Snaha pojmově vymezit je důležitá všude tam, kde se naše situace již stává nepřehledná – do společného prostoru vstupuje příliš mnoho lidí, které dostatečně neznáme, „nerozumíme“ jim ve smyslu porozumění jejich motivacím, způsobům jednání, osobní historie která umožňuje na základě vnímané integrity dané osoby vyloučit řadu interpretací jejího jednání a řeči atd.

Proto v tomto projektu jako první musíme alespoň načrtnout obrysy slov, jak jim rozumíme, načrtnout je tak, aby se jejich obsahy nepřekrývaly, abychom těmito slovy byli schopni ukázat k nějakým konkrétním významům. Zároveň pak je takové vymezení důležité proto, že si v jiných vyjádřeních můžeme všímat, zda se použití pojmů u jiných autorů kryje s naším, kde dochází k problémům jen z důvodu pojmové konfúze, a kde je to výsledkem skutečné ho posunu obsahového pojetí.

Předně nás jistě zajímá slovo veřejný prostor:  je možné ho vymezit konkrétně – jako fyzický prostor, ve kterém se můžeme pohybovat a který si nikdo nemůže nárokovat pro sebe. Je to prostor světa -  v němž je tu a tam vymezeno něco, co je privátní, co je uzamčené, oplocené.

Kromě toho ale je možné chápat slovo veřejný prostor i šířeji – je to prostor pro jednání obecně – patří k němu tedy i stránky svobodného tisku, diskuse mezi přáteli, formulace společného cíle a jeho realizace – které nemusí mít jen povahu pohybu a radosti z pohybu, ale může mít materiální formu – jako když si kluci stavějí sněhuláka. Sněhulák je příklad materializace  společného jednání, ve kterém je nejprve vytvořena shoda o konceptu, pak shoda o postupu a reálném řešení (velikost koulí) a nakonec je společnými silami dosaženo cíle (jeden člověk by horní kouli nezvedl).

 

Vše by bylo celkem jednoduché, ale do hry vstupuje stát – vstupuje, protože ať už budeme řešit problém počátku a vejce jakkoli (byl dřív veřejný prostor nebo stát) jakkoli, podstatné je, že stát není žádným „tvůrcem“ nebo „dárcem“ veřejného prostoru, nevytváří ho, nedává nám ho nějakým laskavým aktem. Čas od času se snaží tvářit, že je jeho vládcem, a pak přikazuje klukům kdy stavět a kdy ne, určuje jim velikost koulí… aby se po čase ukázalo, jak je to směšný a nefunkční pokus. Veřejný prostor vzniká v kulturním kontextu, v tradici, ve které žijí lidé společně, společně se radují. Radost ze společného jednání ve smyslu podílení se na vytváření plánů a realizaci společných věcí je základním motivem a  dynamizujícím prvkem jednání ve veřejném prostoru.

III.

Stát oprávněně vytváří nástroje, kterými zasahuje do životů lidí – ale ne vždy se týkají veřejného prostoru. Jednání státu ve veřejném zájmu je takové jednání, ve kterém stát zasahuje do práv osob (fyzických i právnických), omezuje je, nebo přímo omezuje jednání osob. Tak např. může zasáhnout do vlastnictví osoby, když je nutné zajistit nějakou stavbu společenského významu, omezit pohyb osob pokud zrovna jede Prahou nějaká hlava státu atd. I tento zásah by měl mít svá pravidla, a měl by být zdůvodněn, ale ve své povaze tu nejde o nic jiného, než o vytvoření prostoru pro nějaké konkrétní jednání státu, pro nějaké dění, které s veřejným prostorem přímo nesouvisí. Veřejný prostor pak přitom, když stát jedná ve veřejném zájmu, nemusí být omezen buď vůbec, a nebo jen zvnějšku, toto omezení je důsledkem, nikoli cílem (Cíl je zajistit bezpečnost hlavy státu).

Tady  se ale objevuje první konfúze a s ní nebezpečí.. Pod záminkou, že je třeba hájit zájmy hned hlav všech lidí se veřejný prostor stává stále více kontrolovanou oblastí – a to jak prostorově tak myšlenkově: tak jako je sledován pohyb osob, tak je sledováno i jejich myšlení, kontakty, projevy. Leckdo se již mohl setkat s tím, že část neziskových organizací je sledována v rámci „získávání informací o extremistických sítích´“ a prostředí, ve kterém by mohly mít svoje podhoubí nebo krycí struktury. To na jednu stranu nemusí vypadat tak hrozivě, koneckonců proč by mělo někomu vadit, že si stát dělá potají přehled o tom, kde si kluci stavějí sněhuláka. Ale stát vlastně sleduje víc:  kdo je v partě osobnost která ten nápad „vymyslí“ a kdo je ten, který určuje podobu realizace, kdo je ten, který umí ostatní přesvědčit, že je třeba věc dotáhnout do konce… A to už tak nevinné není, když si uvědomíme, jak snadné je zasáhnout zcela nenápadně –  vyřadit „ze hry“ pár lidí a dosáhnout tak stavu, ve kterém i když je sněhu dost, sněhuláci vzniknou jen ojediněle.

Mnoho lidí si uvědomuje, jakou zbraň má v ruce stát a nebo i jiné organizované zájmové skupiny, když jsou schopny monitorovat pohyb lidí a myšlenek ve veřejném prostoru. Může to mít pro veřejný prostor destruktivní dopad.V tomto smyslu se není co divit, že se toto téma stává jedním z konfliktních.

IV.

Ještě větší spory přináší používání pojmu veřejná prospěšnost. Veřejná prospěšnost sama o sobě nic není – vždy se musíme ptát na veřejnou prospěšnost nějakého jednání, instituce, subjektu. Ale ještě než se dostaneme dále musíme se zajistit před ještě další konfuzí, nejasným propletením obsahů slov. Jenže my tu máme obecně prospěšné instituce,, jak se máme ptát na jejich veřejnou prospěšnost ? A jde to vůbec?

Měli bychom vytýčit alespoň odlišné těžiště slov obecné a veřejné. V jiných jazycích to nemusí být problém, neboť je jasné, co je to obecnina – ale u nás je toto slovo zároveň  spojeno s obcí – jako společenstvím. Budeme-li tedy důslední, oddělíme obecné (všeobecné) od obecního – toho, co se týče obce. Pak je zjevné, že obecná prospěšnost je pojem širší než veřejná prospěšnost, protože se týká obecně „všeho“ a ne jen toho, co je spojeno s veřejností.

 V obojím případě ale jde o hodnotové určení, hodnotové tvrzení. A z povahy veřejného prostoru (jak jsme ukázali výše) přeci plyne že na hodnotovost toho či onoho jednání si nikdo nemůže vyhlásit patent. Stát například může prohlásit že ta či ona jednání těch či oněch subjektů jsou veřejně prospěšná, nebo dokonce obecně prospěšná – ale nic to nemění na skutečnosti, že toto hodnocení je „jen“ přilepením nahraditelné nálepky a s povahou jednání samého nemá nic společného. O „obyčejného“ jednání se jednání veřejně prospěšné nestane tím, že na něj státní úředník dá kulaté razítko – tím jen stát projeví svůj zájem, který ani zdaleka nemusí být zájmem veřejným.

Stát může dospět k tomu, že stavění sněhuláků je veřejně prospěšné (velmi úzce souvisí s kvalitou života kluků – a o tom někteří kluci dobře vědí), a nebo může dospět k názoru, že to veřejně prospěšné jednání není – protože se přitom dělá radost „jen“ malému množství lidí, anebo z nějakého jiného důvodu, nebo nesplněného kriteria. To, jak se stát rozhodne ale vůbec neovlivní povahu stavění sněhuláků – jen ji dá do nové souvislosti. Z hlediska kluků, mnohých rodičů, kolemjdoucích… to veřejně prospěšné jednání bude, protože je spojeno s nějakou hodnotou. Ta pro kluky může spočívat v čiré radosti, pro ty, kdo vidí sněhuláka v estetickém dojmu, pro ty, kdo ocení kreativitu a schopnost kluků se domluvit jde o hodnotu výchovnou a formativní, a pro další ještě jinou – tato hodnota je nezpochybnitelná,i kdyby ji chtěl někdo mocensky popírat – a nezpochybnitelné tedy je, že se o stavění sněhuláků dá říci, že je veřejně prospěšné. Je prospěšné z hlediska neurčeného okruhu různých lidí, kteří se nemusí potkat ani o sobě navzájem vědět.

V.

Společenská prospěšnost je pojem, který ve svém těžišti směřuje zase jinam, a je mnohem méně konfliktní. Souvisí s pojmem veřejné politiky, i když k tomu se vrátíme ještě později., Zde je jen důležité, že existují od sebe odlišné  společenské teorie – pohledy na to, co znamená že lidé žijí spolu, a jak je třeba vnímat člověka jako společenského tvora. V akademickém prostředí ale i mimo něj (např. v prostředí think tanků ale i náboženství) probíhá veřejná diskuse, ve které se formulují od sebe odlišné myšlenkové platformy, které jsou odlišné nejen hodnotově, ale i metodicky, axiomaticky, různými důrazy na individualitu nebo naopak kolektivitu, na povahu odpovědnosti člověka a povahu státu atd.

Na základě těchto ideových (společnsko-politických) východisek je možné hodnotit různá jednání – a toto hodnocení je pak spojeno s daným ideologickým východiskem. Obecně vžité názvy takových ideových východisek (sosialistické, křesťanskodemokratické, liberální, konzervativní atd.) dnes již ztrácí vypovídací hodnotu, ale to neznamená, že by tu neexistovaly podstatné rozdíly v hodnocení jednání. Hodnocení společenské prospěšnosti je vždy jen a pouze posouzení daného jednání z pozice nějaké ideové koncepce, přesvědčení.  například konzervativním pohledem je, že se stát nemá vměšovat do stavění sněhuláků, zatímco socialistické může vést k úvaze, že tam, kde se sněhuláky nikdo nestaví, je možné využít tuto formu ke standardizaci  společenské struktury a jedna z rolí státu tedy bude podporovat šíření znalostí o stavbě sněhuláků. Může se to zdát absurdní, ale podobným duchem bylo neseno celé české národní obrození – a mělo to svoje výsledky, a v tomto smyslu pak lze rozumět i smyslu okrašlovacích spolků. problémem je, že se takové intervence státu snadno zvrhnou ve svůj protiklad a kluky stavění sněhuláků, hojně podporované ve školách v rámci !“kreativní výuky“ prostě přestane bavit a zcela se změní struktura těch, kdo sněhuláky nakonec staví – začnou je stavět zcela jiní kluci, ti, kteří chtějí být pochváleni. Atd.

Jakmile se dostaneme ke společenskému hledisku, je třeba uvažovat o společenských mechanismech, dostáváme se k myšlení abstraktnímu, variantnímu. Ztratíme výhodu zkušenosti s aktuálním jednáním, s veřejným prostorem jako otevřenou budoucností ve které se můžeme setkat s něčím, co je nečekané, a sami můžeme udělat to, co nikdo nečeká a co budou všichni hodnotit až ex post, až ex post budou vykládat ze svých ideových pozic, cože to je za jednání a jaký má význam.

VI.

Již jsme jednou konstatovali, že kriteriem jednání ve veřejném prostoru, kterému nikdo nemůže upřít hodnotu (tedy veřejnou prospěšnost) je to, že je prospěšné hodnoceno z hlediska neurčeného okruhu různých lidí, kteří se nemusí potkat ani o sobě navzájem vědět.

Neexistuje tedy nějaké „centrum“, které by danou věc plánovalo a ideově sjednocovalo – je tu jednání a různé okruhy lidí, kterým něco přináší nebo kteří ho hodnotí jako přínosné pro druhé, společensky přínosné. Na druhou stranu existují společenské procesy, které vedou k tomu, že se lidé dorozumívají o tom, co je podle nich pozitivní jednání, na tom, co je správné, co se „má dělat“. A to je první krok k tomu, jak se formují zárodky „veřejných politik“  Formulace veřejné politiky je proces, ve kterém se postupně formuje téma, (koncept) způsob jeho řešení, kalibrace  . stejně tak, jako parta kluků vytvoří sněhuláka, tak se ve veřejném prostoru z rozhovorů mezi lidmi, diskusí, jednání, sporů o hodnotu té či oné věci… rodí sdílená shoda o tom, co „se má dělat“, a nalézají se nositelé takového jednání.  Formování veřejných politik je kreativním procesem, to jen někteří politikové se snaží veřejnost přesvědčit, že vymýšlejí veřejné politiky pro lid – jenže zakrývají tím skutečnost, že jen nadbíhají voličům, analyzují jaká jsou témata, ve kterých ve veřejnosti dochází ke shodě – a pak tato témata zařazují do svých volebních programů. Někdy se politické strany snaží využít svých ideových východisek aby veřejnosti nabídly svoje koncepty – ale to nás zde nemusí zajímat, protože tak či tak se stávají veřejnými politikami až v okamžiku, kdy ve veřejném prostoru „zdomácní, kdy jsou de facto „přetaveny“ v procesech osvojení a veřejné diskuse, kdy najdou svoje nepolitické nositele.

Veřejné politiky  vytvářejí základní orientaci pro to, jak má stát jednat ve veřejném zájmu, , jak má řešit ty či ony záležitosti spojené s jeho rolí (s vytvářením infrastruktury, jak bylo řečeno výše) ale mimo jiné také jak se má vztahovat k veřejnému prostoru. právě proto se před volbami představitelé státu tváří, že jim problematika veřejného prostoru leží na srdci, právě proto se konkrétní návrhy na to jak podporovat ze strany státu veřejný prostor ocitají v programech politických stran.

VII.

Zabýváme-li se veřejným prostorem, pak nesmíme zapomenout ještě jednu věc. Stát není jen nositel politických témat a nástroj politické správy společných věcí. Je řada věcí, které mají čistě formální technický ráz, ráz procesní atd. – a stát v tomto smyslu vystupuje jako hegemon,. některé věci zkrátka nejsou předmětem veřejné diskuse. Málo se to stává předmětem diskuse, ale stát je v jedné poloze také „jen“ úředníkem, a vykonává to, čemu se někdy říká „vrchnostenská správa a kontrola“. V exekutivě se tak spojují dvě naprosto rozdílné činnosti – naplňování veřejných politik, a  obecné zajišťování některých funkcí ve společnosti a státu.  Veřejné politiky určují základní směrování činností, formulují priority, cíle, způsoby jejich dosahování – ale vše podstatné, stanovení detailních kroků, limitů atd. – je věcí představitelů státu. Ti pak někdy mají dojem, že politická vůle sice formuluje základní zadání, ale stát zajišťuje „všechno ostatní“ – a mají tendenci ve vrchnostenském přístupu zasahovat i do veřejného prostoru samého. Že tak podrážení sám proces, ve kterém se shoda o rámcovém zadání politických priorit formuje, to je nenapadá, nebo je to nezajímá.

Stát tedy zasahuje do veřejného prostoru v mnoha ohledech. Jednak tím, že v rámci veřejného zájmu veřejný prostor sleduje a v některých případech do něj i zasahuje (viz část  III.). Přímo vystupuje vůči těm kdo strukturovaně jednají ve veřejném prostoru rámci realizace veřejných politik: veřejný prostor buď formuje, omezuje, stimuluje některé jeho prvky atd. Dělá to různými způsoby: tím, že skrze legislativu podporuje dárcovství nebo naopak nepodporuje, že zvýhodňuje některé subjekty, nebo ne, má dotační politiku, skrze kterou pomáhá financovat některé činnosti a a podmínky, které preferují jisté typy činností, příjemců atd. Ve své praktické činnosti pak více či méně zasahuje do jednání lidí a právnických osob ve veřejném prostoru, spoutává jednání lidí povinnostmi, zákazy a příkazy ve své vrchnostenské roli. (například požaduje, aby byla vedena evidence sněhuláků, jak jinak by bylo možné podporovat jejich stavění tam, kde jich je málo?). Mimo jiné však stát zasahuje do veřejného prostoru tím, že se snaží ho „zastřešit“,  snaží se být hegemonem,  dostat se do role hodného rodiče, které ze svého dítěte nespustí oři, kontroluje neustále jeho jednání s tím, že je ochoten kdykoli zasáhnout a ochránit ho před nebezpečím, kdyby hrozilo. Samozřejmě s plnou odpovědností za to že je to právě stát kdo určí, co je nebezpečí a před čím koho chránit. Tento modem paternalistického státu vzniká kombinací několika vstupů a předpokladů, z nichž jeden je hlavní: nedůvěra ve svobodné a odpovědné jednání lidí, nedůvěra v to, že se při jejich vzájemném jednání prosazují skrze proces hledání shody sdílené hodnoty, nedůvěra v procesy hodnotové formace.

VIII.

Zabýváme-li se proto veřejným prostorem a jednáním ve veřejném prostoru, které je ve své povaze hodnotově orientované, pak musíme dobře rozumět tomu, kde je zdroj takového jednání – v radosti ze společného sdílení cílů, činností – a na druhou stranu nesmíme přijmout zjednodušující představu o tom, jakou roli v tomto smyslu hraje stát -  Stát v tomto smyslu není žádná „jednota – setkáváme se s různými představami o roli státu – od té paternalistické, až po minimalistickou, ve které se naopak vše redukuje na dvojstranné vztahy – a ta také nemusí být vůči veřejnému prostoru nijak vstřícná), s různými představami o tom, co je to lidská svoboda a jak má být respektována. Je třeba, abychom ve vztahu ke státu odlišili několik typů  „sporných ploch“, cílů. je třeba, abychom veřejný prostor bránili před zásahy, které destruují samu jeho povahu, podvazují autentické společné jednání lidí.  zcela jiným úkolem je prosazovat, aby nástroje, jimiž stát cíleně zasahuje do veřejného prostoru (ať již jsou míněny jako podpůrné či korektivní) vycházely z takových veřejných politik, které zachovají co největší bohatost  a otevřenost veřejného prostoru. V neposlední řadě pak je třeba,. abychom se vymezovali proti všem ideovým přístupům, které zvyšují paternalistickou roli státu, očekávání, že stát je jediný odpovědný subjekt, který má zajišťovat všechny společensky podstatné procesy garantovat jejich úroveň a správnost.