(úvodní slovo pro druhé setkání projektu význam slibu:  Slib –  plnění povinností)

V jakém smyslu je vůbec možné chápat povinnosti, když k tomu, abych je plnil, musím aktuálně chtít -  a lze se vážně ptát: má význam slibovat takové plnění?

Povinnost, přísně vzato, by měla být chápána jako to, co bez ohledu na to, co chci a nechci, plnit musím. V plnění povinností mi může zabránit jen něco, co významně omezuje moji schopnost splnit povinnost, např. nemoc, vnější fyzické zábrany atd. Co je tedy vlastně obsahem závaznosti slibu? A jak vznikají a jsou zde chápány „povinnosti“?  Dostáváme se jen k obecnější otázce související se svobodou člověka, který má schopnost a odpovědnost se rozhodovat a který ví, že to, jak bude jednat, není „lhostejné“.

Se lhostejností vůči budoucnosti se dá vydržet, když člověk v zásadě dělá to, co ti druzí, nepřemýšlí o tom. Ale zde se myslí zcela zjevně něco jiného. Člověk by měl být konzistentní, někdy se naopak vzepřít běhu věcí, postavit se proti tomu, co „se děje“. Znamená to ale, že musí znovu a znovu odpovídat na otázku „co mám dělat?“. Znamená to, že není ve vleku událostí. Teprve v tomto smyslu je možné porozumět tomu, že slibuji plnění povinností vlastních. Ptám se „co mám dělat?“ a odpovídám si vzhledem k ohledům, které jsou širší než aktuální rozvrh, ptám se vzhledem k rozvrhům,do kterých zahrnuji i obecné hodnoty a svá rozhodnutí a předsevzetí. K tomu, abych mohl plnit povinnosti vlastní, musím stále zůstat otevřen pro otázku, jaké povinnosti pro mne vyplývají z aktuální situace, a hlavně pro neustále nově kladenou otázku „kým jsem?“. Povinnost pak pro mne může být stejně tak v daném okamžiku setrvat, jako v daném okamžiku odejít – a není tu vnější soudce, který by mohl hodnotit, rozhodnout.

Právě proto je zde „plnit povinnosti vlastní“ položeno jako zcela autonomní pole k jinému tématu –  k postupu podle zákonů. Zákony jsou pevná pravidla, která jsou formulována tak, aby se k nim dalo přihlédnout v každé situaci. Zákon není jen neproblémové pravidlo – zákon je především měřítko, regule, podle které se řídím, když hodnotím situace, které jsou nejasné. Nebudím se ráno s otázkou, jak mám plnit zákony – ale dostávám-li se do nejasných situací, přihlížím k tomu, jaké je pravidlo, a snažím se o interpretaci dané reality vzhledem k zákonu, snažím se o aplikaci práva. Nechme právníkům, ať si obhajují tezi, že právo a zákony jsou jen tam, kde je stát, síla, která má donucovací moc. Bez problémů můžeme používat tuto terminologii i pro „skautské zákony“, aniž by se cokoli ztratilo z obsahu tohoto základního modelu. V rámci zákona rozumím institucím a tomu, jak jsou ustaveny, rozumím procesům, vím, jak se má postupovat, a vím, jaké jsou náležitosti některých běžných jednání a  jak se hodnotí jednání a situace, které jsou nepředvídané a u nichž se musí zvažovat, jak zákon aplikovat.

Obě tyto polohy – plnění povinností (i s otevřenou otázkou, co to pro mne znamená teď a tady) a zachovávání zákonů (i s otevřenou otázkou, jak teď a tady aktuálně aplikovat zákon) úzce souvisí s hlavním tématem, vycházejícím ze slibu – a to formací a sebeformací.

      My skautští vůdcové musíme děti vychovávat a začít u morálky. Vázat uzly a vyřezávat píšťalky z vrby je může  učit kdokoli. A učí-li je to skauti jako základní dovednost, je to zvrácené.

Tuto větu jsem našel v jednom z dopisů starého skauta při přípravě tohoto projektu a mohla by být mottem druhého pracovního večera. Vycházíme z názoru, že obsah formace a sebeformace není „samozřejmý“. Jde o to, abychom byli takoví, jací máme být, a abychom žili s druhými tak, jak máme, a zachovávali přitom formy a postupy, které k tomu byly ustavené (zákony). K tomu je třeba růst a orientovat se v sobě i ve svém okolí, sdílet  to, co prožíváme, se svými blízkými. Znamená to neresignovat na otázku, kdo jsem a snažit se zlepšovat na sobě to, co je dobré, a odstraňovat to, co je slabinou, nedostatkem. Znamená to hledat způsoby, jak žít s druhými v rámci přijatého řádu věcí a hodnot, atd. A znamená to také předávat druhým to, co jsem sám přijal.