O našich začátcích nejlépe svědčí první větší projekty, zejména program „Bílá místa neziskového sektoru“.

Bílá místa  a slepá skvrny sítnice

Zajímalo nás to, co je skryto, protože se vymyká běžnému provozu, zajímaly nás zdánlivě jednoduché věci, které ale nikdo nedotáhne  o kousek dál, výš, aby se mohl z nečekaného místa rozhlédnout… To vše jsme považovali za naše téma, viděli jsme, že v jiných zemích je neziskový sektor jiný, dynamický, rozrůzněný, zajímavé pro nás bylo srovnání se Slovenskem, kde jsme jako analytici a evaluátoři občas pracovali, vzory z USA, kde je zcela jiná tradice nejen co se týče vlastních aktivit člověka ale i ve veřejné správě, britské zkušenosti s komunitním plánováním, které bylo převedeno do našich podmínek přinejmenším „nešťastným“ způsobem aj. – podnětů bylo hodně.

O něco jde

To nejhorší, co nás po roce 2000 u nás doslova dusilo jako deka byl „provoz“ – mnozí z těch, kdo si o sobě mysleli, že jsou inovativní a dynamičtí, se dostali do vleku veřejné správy, všichni „chtěli být zadobře“ s potenciálními chlebodárci,  a potichu se vytvářela nomenklatura, chystající si podmínky aby obsadila „ministerstvo pro neziskový sektor“. Bylo nutné mluvit normálně, porušit tu zdánlivou realitu růžovou jako smíchovský tank. Nett vytvářil platformu, na které se dalo formulovat: o něco jde – a není jedno, jaký bude přijat ten či onen zákon,  není jedno, jestli se vzdáme toho či onoho v našich jednáních a cílech. Není jedno, co znamenají slova, která používáme.

Myšlení

Myšlení je nejlepší obrana proti manipulacím, a společné myšlení, promýšlení věcí dvojnásob. Jenže ne nadarmo se říká, že myšlení bolí – hned dvakrát. Jednou, když je třeba překonat difuzi vlastního rozbíhavého pohybu myšlenek, a podruhé, když člověk narazí na to, že myšlení může vadit – být někomu jinému nepříjemné. Tahle skutečnost Nett několikrát dostala až do polohy watch dogové, které jsme se ale cíleně bránili – Nett nechtěl být aktivistickou organizací – jen z povahy jeho produktu (promyšlení nějaké věci) se tu i onde dostával do nepříjemné, nevítané role toho, kdo nastavuje zrcadlo.

Radost a kreativita

Nejhorší je, když někdo bere sám sebe příliš vážně, stane se to každému ale ti, kdo v tom setrvávají jsou pro posměch. Nett se často věnuje věcem hravým, naneštěstí žádný z našich projektů přímo využívajících spontaneitu a kreativitu… nebyl podpořen. Dobrá anekdota, obraz, staré přísloví, posunuté do nové reality – to vše může napomoci k porozumění, aktuálnímu vhledu, často lépe než suchopárné výčty a důkazy. Naše začátky byly prosté. Řekli jsme si „kdo se bojí, sere v síni“ Znám to od babičky. Že už nemáte záchod na hnoji? Nevadí . Dá se to přeložit  třeba tak, že kdo se bojí, nevytáhne paty ze svého zabezpečeného prostoru, uzavírá se tam s věcmi, které do privátního světa nepatří.