Václav Beneš Třebízský, pohádky,  O třech synech králových

Ukázka z pracovního jednání

Bylo nebylo, za devatero horami a devatero řekami…

pohádka může začínat a končit, protože na začátku a na konci je „jen“ běžný „běh věcí“, protože „pokud nezemřeli, žijí tam dodnes“. Jen vlastní příběh je trochu jiný než příběh náš, je jiný v reáliích, v povaze osob, které do příběhu vstupují, v tom, že jsou zde „čisté“ příklady dobroty i zloby, hamižnosti, pýchy atd. Co se však opakuje, je naše nedůvěra, slabost,  nadbytečné sebevědomí.

(po rozvinutí)

Voják z andersenovské pohádky prohýří zlaťáky z vrby, nejmladší syn v Ptáku ohniváku nevezme koně Zlatohříváka do obyčejné ohlávky, ale do zlaté atd.  Opakuje se tu, že „si nedáme poradit“, že se v některé věci musí vypít kalich hořkosti až do dna. V tomto smyslu je dobré si všimnout role „pomocníka“, osoby, která je v pohádce klíčová, zde je to Liška Ryška. Pomůže nejmladšímu synovi s ptákem Ohnivákem, koněm Zlatohřívákem i se Zlatovláskou, ale pak ho nabádá – třikrát jsi mne neposlechl a pomohla jsem ti, ale pokud i tentokrát neposlechneš, nebudu ti ku pomoci. Síly a možnosti „pomocníka“ jsou omezené, nelze selhávat donekonečna a spoléhat se na ně. V této pohádce se po Erbenovi ustálila scéna, ve které nejmladší syn při zpáteční cestě se Zlatovláskou, Ohnivákem a Zlatohřívákem usíná na rozcestí, kde nachází svůj prut bohatě obrostlý,  zatímco pruty bratrů jsou suché. Existuje ale ještě starší verze. V ní nejmladší syn zapomene na zákaz, který mu Lišky Ryška tlumočila, neuposlechne, vykoupí své bratry  ze šibenice a ti ho pak hodí do studny. Liška Ryška mu už nemůže pomoci svojí kouzelnou silou, musí svými zuby loupat lýko ze stromů a splétat provaz, aby ho ze studny zachránila. V poslední chvíli pomohou obyčejné, na lišku až příliš „lidské“ síly.

Pohádkový „pomocník“ – babka, kouzelná ryba atd. se jako téma při rozboru pohádek objevuje opakovaně. Co je to zač, kde se bere? Jak jí rozumět? Výkladů je mnoho, od strukturalistických po jungiánské. Sovětský analytik pohádek Propp, podle jehož knihy Typologie pohádek se učí dodnes (!) prostě „pomocníka“ konstatuje jako prakticky nutný (definiční) prvek pohádkové struktury – jde o mimořádnou sílu, ale není se tím třeba víc zabývat, protože je to jediný způsob, jak se pohádka může v ději rozvinout a zároveň dospět k rozuzlení. Prostě „pomocník“ tu být musí, protože jinak by nebylo co vyprávět.  V jungovském pohledu patří tato role ke struktuře zakládající společenské vědomí – opět není třeba se ni nějak zvlášť ptát. My bychom se ptát měli.

„Pomocník“ nám je pochopitelný a jeho role nevzbuzuje rozpaky především proto, že nás v pohádkách nepřekvapuje, máme zkušenosti s tím, že nás „cosi“ občas varuje, jindy vede, jen se o těchto zkušenostech mimo pohádky podle společenského úzu „nemluví“ a ti, kdo o nich mluví, zpravidla skončí jako podivíni a nebo jako nekomunikativní trosečníci v nějaké obskurní sektě, např. sektě VPO (Vyznavačů Ptáka Ohniváka anebo veřejně prospěšných organizací). O něčem se prostě mluvit napřímo nemá a nedá – ale to neznamená, že bychom měli být ignoranti a nevědět.

Pohádky rozvíjejí naší schopnost porozumět tomu, co je obtížně komunikovatelné, co se dá jen těžko sdílet. Postavy jako Liška Ryška nám ukazují, že v některých fázích našeho života, především v okamžiku, kdy „vykročíme do světa“, jsme natolik zranitelní, že se bez pomoci „vyšší moci“ neobejdeme. A vyšší moc se tu neprojevuje jako nějaká abstraktní neurčitá síla, nějaká neosobní „matka země“ apod. Je to často zakletá duše, někdo v životě zatížený těžkým hříchem, zlým kouzlem atd. Nic na světě není „neurčité“, vše je individuální, svět je „zabydlen“ víc než to na první pohled vypadá.

A to nás také vede k porozumění „vhodnosti času“: Každá Liška Ryška, každý „pomocník“ jednou svého Honzu opustí s tím, že už toho o povaze světa ví dost na to, aby se napříště  spoléhal na sebe a na své blízké a přátele z tohoto světa.