Vymezení pojmů

Nepohybujeme se na půdě sociální vědy, a tedy termín generace nepoužíváme pro  skupinu stejnověkou, ani pro skupinu s přesně vymezenou stejně dlouhou zkušeností s veřejným angažmá v občanských iniciativách.

Generací označujeme velmi volně skupinu s podobnou úrovní reflexe vlastní práce ve veřejném prostoru, s podobným vnímáním osobní role a společenského vývoje. Výměnou není míněn žádný automatický, revoluční nebo jednotný proces. Jedná se spíše o proměnu.

Neziskový sektor, aktivity vycházející ze vzájemnosti

„Voda ve sklenici nemá ani tvar ani barvu, chuť či vlastní pach... Pomocí našich zažitých pojmů o ní můžeme říci jen to, co nemá a co není.“

(Wolfram Schwenk: Tři úvahy o podstatě vody, Fabula 2005)

Co ovšem umíme dobře popsat, jsou na jedné straně různé typy aktivit (vně veřejné správy a podnikatelských subjektů), které jsou svázány s institucionalizovanými formami jednání, a na straně druhé velmi pestré aktivity, které vycházejí zejména z lidské vzájemnosti a tuto vzájemnost realizují v rozličných oborech a činnostech. Neziskovost tu pak figuruje jako vnější určení z hlediska hodnocení ekonomického jednání. Bez ohledu na smysl dané činnosti se pouze konstatuje, že kriteriem je efektivita využívání zdrojů, protože i případné zisky z činností by neměly být určeny k osobní spotřebě (majetkovému prospěchu), měly by být investovány do cílů přesahujících osobní zájmy.

Výchozí pozice

Při pohledu na českou společnost, ale zejména na tu její část, kterou jsme si zvykli označovat jako občanská společnost, pozorujeme jisté jevy, které lze vnímat jako kvalitativní posuny:

• výraznější diferenciace mezi jednotlivými typy organizací

• tlak státu a politické reprezentace na ostřejší institucionální dělení mezi různými
typy aktivit vedených vzájemností

• nově vznikající malé organizace a aktivity s odlišnou dynamikou a zkušeností

• postup některých výrazných osobností (hybatelů dosavadních občanských nebo tzv. neziskových organizací) k jiným činnostem a druhům angažmá ve veřejném prostoru

• nástup mladších lidí, kteří v totalitě prožili pouze dětství a kteří se teď vracejí z „vandru domů“

• rostoucí protisměrný tlak na hodnoty života (z jedné strany modifikace životních potřeb na spotřebu, z druhé strany rostoucí – často nereflektovaná – frustrace z vyvlastnění).

Geneze

K tématu generační výměny jsme na začátku naší práce přistupovali jako k dílčímu fenoménu a úhlu pohledu při zkoumání tématu vůdcovství (a způsobu vedení či řízení organizace). Záhy se ale začalo ukazovat, že se stejně dobře vztahuje i k ostatním tématům a přináší do projektu nové otázky, např.:

• Souvisí často pojmenovávané téma nespokojenosti s úrovní vzdělávání pro organizace občanského sektoru s generační výměnou ve vedení organizací i zaměstnanců?

• Co se skrývá pod často užívanými slovy „profesionalizace organizace“ a jak
to souvisí s výměnou zaměstnanců?

• Jak častý je ještě jev, že je zakládána organizace z čistého nadšení, a zároveň
s úplnou neznalostí organizačních a zákonných podmínek?

• Existuje tu nějaká základní občanská servisní síť nebo volně po krajině a přes poučené jednotlivce roztroušená difúzní znalost – povědomí, jistý typ porozumění světu a společnosti, ve které žijeme?

• Pokud z organizací odcházejí matky a otcové zakladatelé, potom kam?
Co dělají? Je tu nějaký vysledovatelný společný jmenovatel?

• Potřebují se organizace svých původních vůdců zbavovat, kdy a jak?

• Jsou tu nějaké společné znaky organizací, kde k výměně došlo a kde ne?

• Souvisí poptávka po jiném typu sítí (spolupráce) s generační výměnou v organizacích nebo s úrovní poznání?

Dílčí kroky

„Poslyšte, řekl pan Wonka, jsem starý člověk. Jsem daleko starší, než byste řekli. A věčně tady nebudu... Kdo bude továrnu řídit, až zestárnu ještě víc a sám na to stačit nebudu? Někdo se o ni musí postarat... Jistěže by se našla spousta chytráků, kteří by dali jánevímco, kdyby mohli továrnu převzít po mně, ale o takové lidi já nestojím. Nestojím o nikoho dospělého. Dospělý člověk by mě neposlouchal; nechtěl by se nic učit.“

(Roald Dahl:  Karlík a továrna na čokoládu, Academia 2002)

Podle výsledků ankety je generační výměna převážně vnímána jako změna způsobu práce směrem k profesionalizaci, jako vítaná příležitost, ke které ale z neznámých důvodů prakticky nikde nedochází. O tématu se nepřemýšlí ve vztahu ke společenskému vývoji, ani ve vztahu k vývoji v prostoru občanských iniciativ. Podle odpovědí některých respondentů ankety jsme v českém neziskovém sektoru vlastně všichni jedna generace.

Odpovědi v rozhovorech s konzultanty generační výměnu popřely nebo ji v prostředí neziskových organizací označily za nerelevantní. Další otázky umožňovaly o tématu přemýšlet v zúženém poli lídr versus manažer, tedy z hlediska profesionalizace organizace („nahradit nadšení profesionalitou“), případně konfrontačně a mocensky („konzervy“, „nechce se jim od válu“, „staří pavouci“). Teprve při společném setkání se objevují další vrstvy tématu: společenská („pojem je teď aktuální – je to o organizacích a ne o lidech“,
„nová generace organizací – jiné způsoby rozvoje, asi životaschopnější, i když pomalejší a náročnější“), zkušenostní („nejde o věk, ale o zkušenosti“, „nové trendy spolupráce“), osobní („služebně starší odešli do politiky“).

V rozhovorech s představiteli organizací se ukázalo, že o generační výměně uvažovali jako o změně, kdy staří a zatuhlí uvolňují místo mladým a dynamickým, jako o ohrožení kontinuity a nebo jako novou příležitost.
Zcela výjimečně se v odpovědích objevovaly pohledy na generační výměnu
jako na zralost nebo otevřenost novým úkolům (výzvám). Generační výměna je často zaměňována za generační problémy a opakovaně se také objevuje odmítání tématu a nebo neporozumění.

Záchytné body

• téma generační výměny je většinou vnímáno jako mocenské „střídání u vesla“ nebo v manažerských pojmech spolu se „syndromem vyhoření“

• téma generační výměny je v kontextu občanských iniciativ často od-mítáno z idealistických pozic, že „o to přece v neziskovém sektoru nejde“

• projevuje se rezignace na specifickou zkušenost „generace tranzitu“ i na možnost  interpretace dění v neziskovém sektoru v kontextu aktuálních společensko-politických proměn.

Diagnóza

„Není dorostu, není nových osobností! Všude chtějí někoho, kdo již něčím byl, kdo je znám, bez ohledu na to, zda něčemu rozumí, či nerozumí, zda něco umí, je-li vůbec schopen prohlédnout realitu, skutečné poměry.“

(Rudolf Steiner: O zdraví a nemoci,  Nakladatelství PDN 1999) „

Domníváme se, že téma generační výměny je odmítáno a marginalizováno zejména proto, že problematizuje obecnou vázanost na to „jak to je“, zasahuje do oblasti nereflektovaných „jistot“. Zároveň ale má ambici přivádět k zamýšlení nad zažitými představami o vyvíjejícím se, stálém a fungujícím světě. Setkáváme se s malou ochotou si připustit, že bychom se měli zamýšlet nad tím, co je aktuální, průběžně měnit zavedené způsoby myšlení a jednání, zkoumat motivy svého jednání a své úkoly a odpovědnosti.

Pokud se takový požadavek objeví, zpravidla nastupuje „alergická“ reakce organismu. Namísto aby bylo vnímáno ohrožení, které vyplývá ze strnulosti, jsou jako ohrožení identifikována témata, která na skutečné problémy upozorňují, poukazují na černé díry v systémech a ohlašují nutnost přípravy na přicházející změnu. Projevuje se tu velmi omezená odborná a využitelná kapacita občanských iniciativ sledovat celkové postupné proměny ve vlastním společenství (prostředí, sektoru) a neschopnost identifikovat vnitřní a vnější vlivy (sesuv svahu).

Dílčí shrnutí

„Je-li dílo dokončeno, odejdi, protože taková je cesta nebe.“

(Lao´c: Tao-te-ťing, Dokořán 2005

„Říkají, že přizpůsobili aparát poměrům, ty však pozoruješ, že od nynějška
mohou přizpůsobovat už jenom sami sebe aparátu, pokud jim to dovoluje.“

(Martin Buber: Já a Ty, Kalich 2005)

V tématu generační výměny se asi nejvíce střetly dvě tendence, které v ostatních tématech projektu Bílá místa jen mezi řádky prosvítaly. Předpoklad, vlastně poklidně
přijatý plynulý proud, že neziskový sektor je jako každý jiný prostor ve společnosti, a tedy
by v něm měla platit stejná pravidla, stejné metody práce, stejná očekávání. Předpoklad, který stále znova a znova jako na větrolam narážel na latentní povědomí, že jsme ale zároveň přeci v nějakém výjimečném prostředí, které má nějakou vlastní odlišnou
hodnotu, která se neodvozuje od počtu míst na bankovním výpise, od citovanosti
ve většinových médiích... Velmi obrazně řečeno, i zde a nebo právě zde jsme se setkávali s nikdy nekončící otázkou „multikulturality“ - problémem protichůdných požadavků
na toleranci k odlišnosti a požadavků na asimilaci.

S tím, jak často a silně bylo téma generační výměny v neziskovém sektoru odmítáno, se zároveň ukazovalo, jak v ostatních tématech projektu Bílá místa už hluboce zakořenilo většinové vnímání toho, jak má být „správně, racionálně a oprávněně“ spravován veřejný prostor a život. Jak snadno si necháváme nabídnout různé žebříčky, kategorizace, kariérní řády, vykazování kvalifikace, měření efektivity a produktivity. Všechno tohle náčiní moderní doby je správné a naopak je tmářstvím ho při práci v občanských iniciativách odmítat. Ale jen do okamžiku, kdy je nastoleno například téma generační výměny, pak to vlastně zároveň tak trochu neplatí, protože najednou vstupují do hry cenné sociální vazby, osobní přístupy a vklady, nekvantifikovatelné a těžko předatelné zkušenosti, moudrost, souvislosti, nabytý odstup, veřejný zájem... A pak se najednou tazateli neziskový sektor jeví tak trochu jako koza na ledě, každá noha se jí rozjíždí jinam.

Takže to vypadá, že takhle se, zrovna jako ta koza, nikam daleko nedostaneme. Možná je tedy na čase přestat se na chvíli přizpůsobovat společenským trendům a zkusit si nakreslit vlastní škálu, pojmenovat vlastní hodnoty. A revoluční na tomto návrhu je jen míra vlastního uvědomění. Nic nesvrháváme do propadliště dějin, protože vždy je třeba pečlivě oddělovat
zrno od plev, i těch cest k cíli vede vždycky víc. Ostatně jsme schopni se shodnout na tom, co je cíl života?

Stárnutí je ve společnosti podvědomě vnímáno jako regrese, nikoliv jako zrání, zcela chybí pozitivní úhel pohledu a povědomí o nových možnostech, téma zůstává v osobní rovině povětšinou vytěsněné nebo odmítané. Reflexe práce nebo i angažovanosti v občanských iniciativách je odtržena od vnímání osobního místa ve světě, vnitřní odpovědnosti, otevřenosti k přicházejícím úkolům a budoucímu obecně.

Pro téma generační výměny se před námi otevírají dvě cesty

1. Pojem ponecháme sociologii jako úzký termín a jeho zákonitosti a důsledky pojednáme v manažerských příručkách. Potom téma generační výměny zůstane popsáno jako nástroj systémové změny v organizacích, ale nemusí se vůbec dotýkat toho podstatného. („Syndrom vyhoření je typické únikové téma...“)

2. Obohatíme význam pojmu generační výměny o lidské zrání, provázené například tázáním po osobní odpovědnosti a snaze o porozumění osobním motivacím pro jednání nebo angažovanost. To nám může nabídnout určité vodítko pro naše přemýšlení o latentních a opakovaně zmiňovaných nespokojenostech ve vztahu ke vzdělávání, sítím a způsobům spolupráce. Stejně tak nám to může poskytnout prostor, ve kterém se budeme moci nově podívat
na vnitřní dynamiku občanských iniciativ nebo potřebu nového typu aktivit, které by nás mohly přiblížit k hlubšímu porozumění světa a společnosti.

Budiž.