říjen 2009

(Zpracováno v rámci programu Asociace komunitních nadací)

Téma dobročinných odkazů ze závěti se zrodilo v rámci diskuse o „jednostranných právních aktech“

V současné době, která je čím dál výrazněji zaměřena na dvoustranné akty – na kontrakty a myšlení podřízené kontraktům – je velmi důležité udržet pozornost a povědomí o tématech, která zapadávají, která mohou zůstat ve většinovém zájmu opomenuta. Takovým zásadním tématem je pro nás právě smysl skutku, význam jednostrannosti v jednání, a to i v jednání, které má právní důsledky.

Komunitní nadace rostou v uplynulých 15 letech po celém světě jako houby po dešti. Myšlenka jak známo vznikla před první světovou válkou ve Spo­jených státech, v zemi, která je pro nás v jistém smyslu právně velmi vzdálená, jak co do uspořádání veřejné správy, tak co do některých právních východisek a postupů. Má-li se pro komunitní nadace u nás vytvářet do­bré zázemí, bylo by dobré porozumět něčemu z toho, v jakém prostředí komunitní nadace vznikly, na jaké podněty reagovaly a co pro ně bylo a je v americkém prostředí samozřejmé. Proto se v asociaci komunitních nadací angažuje i Nett - nezávislý think tank, který se zaměřuje na otevírání opomíjených problematik souvisejících s veřejným životem, působením neziskových organizací a veřejného prostoru vůbec.

Když mluvíme o daru, zpravidla ho chápeme jako akt dvojstranný – neboť má-li být u daru uplatněno daňové zvýhodnění, je třeba, aby darovací smlouva měla písemnou podobu podepsanou oběma smluvními stranami. Je pak velmi podobná jiným smlouvám, k něčemu se v ní zavazuje dárce a k něčemu obdarovaný. Zakrývá se tím jeden závažný fakt: mezi dárcem a obdarovaným není žádná “vyváženost“, nejsou si co do obsahu smlouvy rovnocennými partnery.

Dárce určuje vše podstatné: okamžik daru (čas, kdy dojde smlouva naplnění), výši daru a hlavně účel, na jaký se má dar použít. Obdarovaný projevuje svou vůli tím, že dar přijímá – jistě, v daném čase, výši a určení má možnost ho odmítnout.

Přijetím daru ale ne sebe obdarovaný nebere žádnou povinnost vůči dárci – jen vůči předmětu daru. Pokud tedy například je povinen informovat o tom, jak jsou plněny podmínky, které určují využití daru, nejedná se o žádnou „službu“ dárci, ale o službu věci samé, o které je dárce informován. Dárce kromě poděkování na základě smlouvy samotné nic nezískává – a pokud ano, nejde o akt daru („smlouvu“ darovací) a bez ohledu na to, jak je nazvaná, jde o kontrakt – např. s reklamními nebo jinak využitelnými prvky, které vytváří vazby vzájemného plnění. Finanční úřad pak takovéto smlouvy oprávněně vyřazuje z režimu smluv darovacích – daný příjem je pro „obdarovaného“ příjmem za služby a u dárce v lepším případě daňově uznatelným výdajem (slouží k dosažení zisku).

Podobně mluvíme o deklaraci. V našem konkrétním případě sepisovatel závěti a obdarovaná komunitní nadace deklarují, jak bude využit dar a to právě proto, že nelze zajistit právní kontrolu využití. Proto, že není žádná osoba, která by se vůči nadaci v tomto případě mohla domáhat toho, aby majetek určený byl skutečně využit na deklarovaný účel. Nejde o žádný kontrakt, i když je podepsán na jedné straně dárcem (sepisovatelem závěti), který deklaruje, že určuje v závěti způsob využití pro svůj majetek a nadací, která veřejně deklaruje, že vůli dárce bude plnit. Slib a deklarace se tak doplňují jako dva jednostranné akty, ve kterém ten, kdo se k něčemu dobrovolně zavazuje, něco slibuje, aniž by tím cokoli přímo získal, dostává jako protiváhu deklaraci, že jeho vůle bude naplněna.