Slovo „dát“

je používáno pro běžné obcování s věcmi – a nejčastěji se už dnes ptám opakující se otázkou „kam jsem to jen dal“ když něco hledám.

„pramínek vlasů, ji ustřihnu potají, já blázen pod polštář, chci si ho dát…“ (Suchý)

Dát něco někam znamená nejobecněji přemístit to jinam. Přitom se předpokládá, že nad tím, co někam dávám mám kontrolu, , alespoň negativní, protože něco dám „stranou“, aby to nepřekáželo, odložím to.

Věci dávám tam, kam patří, a otázka po tom, co znamená něco někam dát znamená také  otázku kam ta věc „patří“.  Kam která věc patří? je obecná otázka po správnosti, ale z výše uvedeného citátu si můžeme rozehrát celý příběh,. a to nám ukazuje na fakt dynamiky v dávání věcí tam, kde mohou být.  Vlasy patří na hlavu, odstřižené vlasy u holiče?  Může to implikovat otázku po likvidaci odpadu v provozovnách holičství a kadeřnictví.

 „kam s ním“ ( Neruda)

Kam s ním – otázka kam něco dát může být trýznivá – tam, kde chceme něco vyhodit,  něčeho se zbavit, naštěstí je dnes vytvořena řada systémových řešení, moderní společnost poskytuje infrastrukturu pro odkládání toho, co se již do našeho života nevejde, co chceme aby z našeho života zmizelo. Ale od úvah nad financováním sběrných dvorů a odvozu směsného odpadu se jen těžko  dostaneme zpět k tomu, kdo má vlasy své milé pod polštářem.  Ten si dal dar – udělal něco, z čeho měl radost.

„šál vyšívaný ti do dlaní dám“ (lidová píseň)

Dar někdy symbolizuje, je reprezentací vztahu, zejména při příležitostech se kterými se předávání darů pojí. Zpravidla se ptáme „co já jen dám tomu nebo onomu k svatbě, narozeninám, vánocům atd. To je forma která upomíná na pojetí daru v mimoevropských  (viz M.Maus, esej o daru) společnostech, kde dar sehrávaly především rituální roli.,

Postupně se tak dostáváme k daru který není vázán na nějakou společenskou zvyklost nebo povinnost (jako je tomu např v islámské společnosti, kde je darování v mešitě společenskou povinností).  O tom, co znamená něco „dát“ a o osobě dárce jako suveréna má smysl mluvit až tam, kde můžeme zároveň mluvit o osobnosti, zformované v rámci euroamerického kulturního světa, která má odpovědnost za své věci, o dávání a daru můžeme mluvit až tam, kde má smysl vlastnictví. V historii pak nazpět můžeme jít jen tak daleko, pokud zde nalézáme svobodně jednající osoby.

Dárce dává poroto, že se dělí o to, co je jeho: je vlastníkem, dává z toho co má, dělí se o to. Zpravidla proto, že chce, aby pomohl druhému, udělal mu radost, udělal to, co je správné atd. Vždy však je jen jeho věcí, zda dar dá a nebo ne, pokud je na něj vyvíjen společenský tlak, pak jen nepřímo.

 

Úvodní shrnutí

Zabýváme-li se darem a darováním, byl pro nás obecný exkurs do „dávání“ poučným, protože nám vytvořil jasný rámec pro další práci:

· dát může jen ten, kdo je svobodný  a odpovědný za své věci

· dát lze jen tehdy, pokud to, co dávám je skutečně „moje“

· dát  může ale také znamenat něčeho se zbavit

· dát může znamenat udělat jen to, co se patří, co je v souladu se společenským tlakem

· dar může být výsledkem přesvědčení, že se tak naplňuje to, co se mělo stát, dárce cítí vnitřní povinnost  dát dar

· dar může znamenat že dárce chce, aby věci byly v takovém  stavu jak mají být

· dát může znamenat radost, která nesporně patří ke světu a přináší do světa něco dobrého

dát ale také může být jen „rozmar“, marnivost, nějaký zbytečný krok stranou, útěk od odpovědnosti, od něčeho závažnějšího

To se však stále držíme jen vnějšího pohledu na dar, který je hodnocen vnějšku resp. pohledu na dávání, které se snažíme nějak strukturovat, rozčlenit podle toho, co je možné vnímat jako obecně správné. Na dar je však možné se dívat také jinak, z hlediska dárce a obdarovaného.

 

Obdarovaný

„Bohatý je dárce“ (sdružení občanů Exodus)

V užším slova smyslu nás zajímá dávání druhému, zajímá nás situace, kdy do aktu daru vstupuje ten, kdo přijímá. Dávání pak je jednostranným aktem svého druhu: obdarovaný je tak či onak konfrontován s darem, v jisté míře ho může odmítnout, ale nemůže změnit fakt že darování ze strany dárce bylo učiněno. Odmítnutím daru se situace nevrací zpět, tak či onak se něco důležitého stalo, odehrálo. Vyloučíme-li pro naše další přemýšlení nad povahou dávání situace, kdy bylo zdánlivému dárci předem jasné, že dar bude odmítnut (a tedy šlo o společenský ornament, nikoli skutečný dar). pak je dar jednostranným aktem, a to i tehdy, pokud byla vyslovena prosba „dej mi (prosím)“.

Obdarovaný ale přináší dva motivy velmi důležité – jednak prosba o dar nebo situace, ve které cosi předchází dar, a jednak případné odmítnutí daru, nebo jiné jednání obdarovaného, které následuje po samotném aktu darování. V každém případě však nelze dar jako takový chápat jen jako jeden k kroků v běhu věcí, začínající prosbou nebo tísnivou situací žadatele (potenciálně obdarovaného“, ve kterém se cosi v této dějové lince zcela přirozeně „stane“ (dárce dá dar).

Nikdo nemá právo posuzovat, zdali ten nebo onen „měl něco dát“ – to je věc jen a jen vlastního uvážení, protože nikdo jiný (ani třetí osoba) nemůže vznášet žádný konkrétní nárok na to aby se uskutečnil ten či onen dar.

 

Dávání toho, co je krásné a dávání z radosti

Kdo je šťastný dává. Kdo dává, je šťastný.

Dáváme pro radost, dáváme to, co je podle nás správné a tehdy, kdy to považujeme za správné a dáváme to proto, že chceme udělat radost svým blízkým, že respektujeme blízkost mezi lidmi obecně, že uznáváme princip solidarity s druhými atd. Dárce je přitom ten, kdo si udržuje nadhled a odstup – a vidí, že v tomto odstupu může a má intervenovat, zasahovat do svého okolí, vnímat život okolo sebe a reagovat na situace, ve kterých se ocitám. Darovat znamená někdy pomáhat, někdy otevírat něco nového, dávat impulsy, vytvářet podmínky, někdy to znamená prostě pomáhat.

Především dávání není vázáno jen na pomoc druhému ve smyslu aktivity tam, kdy je druhý v nouzi nebo je nějak jinak omezen. Dáváme krásné věci, a to proto, že chceme, aby z nich druzí měli radost. Dáváme věci, které pro nám mají nějakou cenu, nikoli ve smyslu finanční hodnoty, ale takové, kterých si ceníme, které pro nás něco znamenají. tak propojujeme náš vlastní prožívaný svět s prožíváním druhých, darování je socializací, vytváří vazby které nejsou zdaleka a především pocity vděčnosti, ale především vědomí vzájemnosti.

Darováním pro radost vždy nějak „převezeme“ ty, kteří se snaží držet život v mezích povinností, přemáháme tak něco světského ve světě.

 

Dávání z přebytku a při příležitosti svátku

Je čas, kdy se rozdává, je čas, kdy se bere.

Přebytek se pojí se svátkem -  je světským obrazem hojnosti, a situace svátku vyzývá k darování. To je něco zcela jiného než materiální bohatství, které nemusí být v žádném smyslu osvobozující od každodennosti, nijak nutně nenavozuje atmosféru svátku. Proto vůbec není pravidlem, že by bohatí lidé byli vždy největšími dárci. Zejména tam, kde se jakýkoli přebytek dá snadno převést do budoucího výnosu, kde se ztrácí vazba majetku na radost z aktuálního okamžiku. To, že si mohu „leccos pořídit“, dokonce tak, že si to ani nemohu „užít“  ještě neznamená, že automaticky následuje pocit  radosti..

Čas zde ale může hrát zcela jinou roli, a to tam, kde si člověk uvědomuje, že selhal, že promeškal nějakou příležitost zasáhnout, pomoci, darovat atd. V takovém případě si výrazněji uvědomujeme, že co se týče daru je každý z nás suverénem, ale to, co se odehraje v čase už nelze vrátit, příležitost ke skutku se nemusí opakovat a zpravidla neopakuje.  Suverenita dárce je suverenita toho, kdo je zcela otevřen situacím, které přicházejí a kdo přiměřeně reaguje na nároky, které z aktuálních konstelací vyplývají.

 

Dávání tehdy, kdy se dělím o to, co mám

Nejvíc dává ten, kdo sám nemá

Někdy se dostáváme do situací, kdy pomoci je jediné, co je možné dělat, kdy „dát“ nemá alternativu jinou, než zjevné selhání: i tady jsme to ale my sami, kdo si to musí přiznat, kdo musí rozhodnout. Pak dáváme i z toho mála co máme, v nebezpečí druhého dáváme třeba i svůj život v šanc abychom pomohli. Dar není vázán na majetek, a fakt daru je neoddělitelně spjat s životem člověka,  v rámci projektu se opakovaně objevil názor, že teprve tímto skutkem je člověk teprve a plně člověkem.

Z mnoha statistik vyplývá, že drobní dárci jsou nejčastěji lidé, kteří se na žebříčku bohatství neumisťují nijak vysoko, spíš sami musí velmi zvažovat na co vydají svoje finanční prostředky. Přesto právě takoví lidé nejčastěji dávají, když mají dojem že tím mohou pomoci druhým nebo „dobré věci“.

 

Darování toho, po čem někdo touží a darování toho, co nikdo nečeká

Jak smutné by bylo, kdybychom dostali jen to, co čekáme

Obecnou část našeho ohledávání daru je vhodné uzavřít u toho, co je zjevně iracionální – touží-li malý Bobeš po skleněné kouli, ve které stále sněží, je to pro něj hmatatelným snem. Je to touha, která může být klíčem k mnoha jeho životním situacím právě proto, že je to touha nenaplněná. Existují ale i naplněné touhy a jejich stejně formativní životní význam. Proto má smysl darovat i tehdy, když dar je zdánlivou marnotratností, bláznivostí. Je přeci jen rozdíl mezi bobešovou koulí a automobilem dané barvy a čalounění, po kterém touží dospívající dívka. To druhé je věc touhy pro symbolu společenského statusu, a těžko přijde princ, který takový dar zajistí bez toho, aby v tom nezavánělo nějaké ďáblovo kopýtko.

Stejně tak je to s dary, které obdarovaný nečeká, s věcmi, které se stanou předmětem daru a přitom jsou zcela mimo horizont toho, co daný člověk mohl očekávat. Na jedné straně nás výchova a společenské tlaky vedou k „reálnému“ myšlení, ve kterém jsme uzavřeni ve svých horizontech, na druhé straně jsme neustále přesvědčováni, že takové společensky formulované hranice překročit můžeme, někdy máme, a hlavně – lze je překračovat radostně,  hravě, nedestruktivně.