(in Kulturní slovník triviální, rukopis)

Jeden z významných formativních skutků a zároveň skutečnost –  to, s čím se setkávám a co má charakter přesahu přes každodennost. V převaze směny (ať už materiálních statků nebo vzájemných výhod) je čirým jednostranným aktem, kdy přenechávám druhému nebo druhým něco, co je výsostně mé, nebo něco, co není jinak dostupné.

Například rodiče dávají život dítěti – aniž by cokoli sami ztráceli, slovo dar se používá tam, kde daná hodnota darováním vzniká – titíž rodiče pak dávají dětem sami sebe a svou lásku atd. Je důležité vidět založení tohoto aktu mimo oblast směny, protože dar bývá redukován na dvojstrannou smlouvu o majetku, ve které figurují dva partneři – darující a obdarovaný, akt, ve kterém dochází k majetkovému přesunu a celková hodnota zůstává stejná. Takové odvozené „smluvní darování“ jako majetkový přesun je jistě možné. Dar je ve své povaze opakem takovéto transakce, jeho podstatou je vnášení nového ohledu, hodnoty, je formativní se vší komplexností, která je s tím spojena, tj. dar může být vnímán jako zátěž, sám o sobě nevratně mění celkovou situaci. Darem cosi vzniká. Není zde přitom míněn ani „danajský dar“ jako lest, skutek, kterým je sledován nějaký jiný profánní účel, který je manipulací.

Z hlediska kultu je evropská kultura založena na daru a darech – od samé povahy stvoření člověka, který dostává darem podobnost Bohu. Také křesťanská víra je chápána jako dar, člověk k ní nemůže dojít sám, není v tomto smyslu suverénem. Tak je dar vždy v jisté míře akt suveréna, který zasazuje novou skutečnost do kontextu světa. Dalo by se to ukázat tak, že v běžných vztazích jdou věci světa po svých cestách, ale vždy je možné udělat krok stranou, rozvrhnout je i jinak, než jak vypadá samozřejmá a očekávaná konstelace věcí. Častý výskyt daru v pohádkách ukazuje, jak významný je to akt a jak je klíčem k příběhu, vytrženého z běhu všedních věcí.

To vše ale souvisí pouze s individuálním a aktuálním darováním. I jiné společnosti vycházejí z praxe např. hostit příchozí, poskytovat část svého výdělku na společnou péči o sociálně slabé apod. (typicky v Islámu). To však není dar tak, jak je zde popisován, resp. těžiště takových skutků je jinde, v tom, co je považováno za náležitý život v dané societě. Dar v kontextu evropské kultury je individuální a vynalézavý akt, reagující na situaci teď a tady.

Dar je významný nejen z hlediska toho, kdo daruje, ale také a neméně toho, kdo je obdarován. Jde o doklad toho, že nejsme pány svých věcí, dostáváme a ztrácíme, nemáme sebe a své věci pod kontrolou, v našem vztahu kle světu si nejsme kupecky „kvit“.